Vtip týdne: Jak jsem v našem supermarketu potkala budoucího prezidenta

Přede mnou stál malý chlapeček, vysoký tak akorát na to, aby dosáhl na prostřední poličku s bonbony. Přišel s babičkou, která si pípala zboží u samoobslužné pokladny.

Místo toho, aby se rozumbrada nudil, nebo se snažil svými výpady rozbourat náš supermarket, stál a mlčky a kochal se americkou vlajkou, která visela za mými zády vysoko na zdi.

„Je krásná,“ prohlásil s takovou vážnosti, až jsem se musela usmát. Vybavila se mi scéna z filmu Kolja, kdy Kolja spatřil sovětskou vlajku vyvěšenou na okně a vydechl: náš krásnyj.

„Vidíš ty hvězdy?“ pokračoval můj malý společník s rozzářenýma očima.

Chtěla jsem mu udělat radost, otočila jsem se a vzhlédla ke stropu.

„Vidím, jestlipak víš, kolik je tam hvězd?“ vyzvala jsem ho k aktivitě.

Chvíli přemýšlel, ale pak zkusil hádat: „Sedmdesát?“ tipnul si nejistě.

„Spočítej je,“ vyzvala jsem ho. Ale počítání ho brzy přestalo bavit a chtěl se mnou uspořádat politický mítink.

„ Kamala Harris říká, že její politika pomůže střední třídě,“ začal. Ten malý klučina, který mi připomínal Kolju, ze sebe chrlil hesla s takovou samozřejmostí, jako by právě dokončil přednášku na Harvadu. Z televize měl nejspíš odposlouchané reklamy, proč je dobré volit Kamalu Harris. Slyšíme o tom, jaké má užasné ekonomické plány. Ne, že by nějaký plán rozvedli do podrobností, to jenom po povrchu, prostě slogan. A tak jsem od toho rozumbrady slyšela citovat víc politických sloganů než jich zazní ve večerních zprávách. A to vše podrtrženo nevinným pohledem a dětskou upřímností.

Babička, která s klučinou přišla, se také smála a gestikulovala rukama, že ona nic, ona muzikant, ona ho nenavádí.

Zajímalo mě, jak je tento americký Kolja starý.

„Je mi šest,“ odpověděl mi a rychle pokračoval v našem politickém mítinku. „Kamale Harris nevěř, ona neví, co říká. Ničemu nerozumí. Nepodporuji ji, protože ona je na straně Joe Bidena.“

„Aha, tak ty ji nepodporuješ. Až vyrosteš, tak bys měl být politikem a potom prezidentem, co říkáš?“ zeptala jsem se ho s usměvem. Ale šestiletý rozumbrada nechtěl probírat dalekou budoucnost, měl strach o politiku dnešní Ameriky.

„Já podporuju Donalda Trumpa, ten ví, co říká a ví, co má dělat.“

„Aha, a byl jsi volit?“ zeptala jsem se klučíka.

„Byl,“ řekl hrdě.

„Ty jsi byl s mámou a tátou je podpořit, aby volili správně, vidˇ?“

A potom babička u samooblužné kasy zaplatila a musela jsem se s klučíkem rozloučit. Zamával mi a zmizel ve dveřích.

Rychle jsem celý příběh musela převyprávět Patricii, starší paní, která stojí u dveří a kontroluje učtenky.

„Jo, ten malý capart co tedˇ odcházel by ihned mohl kandidovat na nejmladšího a nejmenšího prezidenta v Americe. On se mnou diskutoval nejenom o počtu hvězd na americké vlajce, ale také o politice,“ dívali jsme se s Patricií za malou postavičkou, která s babičkou přechází parkoviště.

„Já to musím hned zavolat sestře,“ smála se Patricie. „Girl, you made my day.“ řekla mi potěšeně.

A tak jsem byla ráda, že jsem tu radost z pokecání s malým klučinou mohla předat dál.