U Pana Zajíce se pravda neříká

S Klárou jsme se znovu schovaly do toho pastelového doupěte, které nese hrdý název „U Pana Zajíce“. Je to přesně ten typ místa, kde se vzduch tetelí vůní vanilky a kde se i dospělí lidé mají tvářit, že svět je jen hromada marcipánu. Všechno tu bylo tak strašně hravé a ušaté, až jsem měla chuť tomu panu Zajícovi, co na nás shlížel z loga na ubrousku, ty jeho cukrové slechy vlastnoručně urazit.

„Dala bych si něco lehkého. Třeba ten tvarohový obláček,“ pronesla Klára a zářila u toho jako sluníčko.

„Já si dám pařížák,“ odsekla jsem. „A dvojitý.“

Servírka ho přede mě položila s takovou pietou, jako by nesla poslední přání odsouzence. Ten zákusek s vyzývavým bobkem šlehačky vypadal, jako by se rozhodl udělat něco lehce obscénního přímo na talíři a pak si to na poslední chvíli rozmyslel.

Potřebovala jsem ho. Ne jako dezert, ale jako kotvu. V posledních týdnech se totiž ve mně všechno podezřele vznášelo a rozpadalo, a já zoufale hledala něco těžkého, co drží tvar, abych se v tom růžovém oparu nadobro nerozplynula.

„Víš, co mi tenhle podnik připomíná?“ zamíchala Klára svůj bylinkový čaj bez cukru.

„Cukrovkářovo peklo?“ nadhodila jsem a zabořila vidličku do krému.

„Ne. Sladké mámení,“ usmála se.

Měla pravdu. Název by nelhal. Byl to přesně ten druh místa, kde se necháte opít cukrem, abyste si na chvíli nevšimli, že vám život utíká mezi prsty.

Říkala jsem si, že by se to tu mělo jmenovat spíš „U Větrníku a Naděje“. Prodávalo by se to tu obojí na váhu a nejlépe na čtvrt kila v celofánu. Jenže zatímco větrníky by měly poctivou šlehačku, naděje byla v mém případě v posledních týdnech už dost oschlá.

„Vypadáš... zamyšleně,“ pokračovala Klára a metodicky pitvala svou jahodu. „Stalo se něco?“

„Kromě toho, že mě injekce proměnily v horkovzdušný balon a táta je v nemocnici? Vůbec nic. Je mi sladce.“

Zůstala na mě koukat s vidličkou v půli cesty k puse. Ticho, které nastalo, nebylo vanilkové. Bylo syrové, ošklivé a schované do mého vlněného kabátu morálky, abych vypadala jako ta silná, co se nikdy nesesype. A přitom mě nikdo nepodvádí tak dokonale, jako to zvládám já sama.

Vyšla jsem ven a jaro mi nafackovalo teplým vzduchem. Stála jsem na chodníku s ulepenými prsty a věděla, že některé věci se prostě nedají dojíst do sladkého konce.

Dají se jen nést dál. Lehce sladké a s pořádnou dávkou hořkosti pod polevou.