Světlo mezi regály

Stál u pokladny a já o něj jen tak zavadila pohledem. Měl snad nejkrásnější odstín pokožky, jaký jsem kdy viděla. Světle hnědou, jemně zlatavou a zdravou.

Leskla se mu nejen na obličeji, ale i na rukou a ramenou, jako by ji někdo každý den jemně přeleštil měkkým hadříkem. Možná tomu pomohlo i oblečení. Neměl na sobě křiklavě bílé tílko, které by bilo do očí, ale obyčejné béžové, stejně jako dlouhé kalhoty.

Vedle něj jsem si připadala jako člověk, kterého slunce už několik let míjí obloukem. A tak jsem to nevydržela:

„Vy máte nádhernou barvu kůže.“

Otočil se ke mně. Na nose měl kulaté lenonky. Pomalu si je stáhl o kousek níž, aby se mi podíval přímo do očí. Pak se usmál, položil pravou ruku na srdce, lehce se uklonil a řekl prosté:

„Děkuju.“

Překvapilo mě to. Ne ta odpověď, ale způsob, jakým ji pronesl. Klidný hlas. Laskavý. Bez špetky spěchu nebo otrávenosti. Takový tón se dnes mezi zákazníky ozývá asi stejně často jako dinosaurus na parkovišti našeho supermarketu.

„Nejím tuhou stravu,“ pokračoval. „Nejím maso. Mixuju si zeleninu a ovoce.“

Překvapeně jsem si ho znovu prohlédla. Nejenže měl pleť jako z reklamy na zdravý životní styl, ale i ramena a paže, které rozhodně nevypadaly, že celý život zvedají jen okurky do smoothie.

Jako by mi četl myšlenky.

„A nepiju žádné proteinové prášky,“ usmál se. „Budou vám tvrdit, že bez nich svaly nevyrostou. Ale není to pravda.“

Zatnul pěst, pokrčil ruku v lokti a během vteřiny mu na paži naskočil sval, který vypadal, jako by měl vlastní PSČ.

„Cvičím každý den,“ dodal. „Zelenina má bílkovin víc, než si většina lidí myslí.“

Rozloučili jsme se a on odešel.

Ještě chvíli jsem za ním koukala. Najednou mi došlo, že nezářila jen jeho pokožka. Zářil celý. Jako by v sobě nosil vlastní malé slunce.

Pak se ztratil mezi regály a já se vrátila ke svým samoobslužným pokladnám. K pípání čárových kódů, zapomenutým cibulím na dně vozíků, hledání správného druhu rajčat a věčnému: „Já jsem myslel, že se to načte samo.“

A právě proto mi ten mladík utkvěl v paměti.

Ne kvůli svalům. Ani kvůli té nádherné opálené pleti. Ale kvůli tomu, jakou energii kolem sebe šířil. Byl jedním z těch vzácných lidí, po jejichž odchodu máte pocit, že se v obchodě na okamžik rozsvítilo o pár světel navíc.

Možná opravdu jedl jen zeleninu. Nebo pil samé smoothie. To nevím.

Ale jsem si skoro jistá, že každý den snídal ještě něco jiného.

Dobrou náladu.