Seznamovací agentura

„Zavřeno,“ zašeptal autobus a já cítila, jak mi mrazení projelo páteří. Cesta do neznáma začala. Vedle mě seděla Hanka, zářivý maják v moři mé nejistoty.

Její neonové šaty a smích, který by probudil i mrtvého, byl opakem mé tiché uzkosti. Staly jsme se spojenkyněmi v této šílené misi s názvem: „Hon na ženicha v divočině českého pohraničí.“

„Udělala jsi dobře, že jedeš,“ zaburácela Hanka hlasem jako siréna v rozbouřeném moři. „To staré pořekadlo ‚sedávej panenko v koutě‘ už dávno neplatí! Dneska si musíš ulovit chlapa sama,“ dodala, až se ostatní cestující otočili směrem k nám. Měla jsem chutˇ zmizet pod sedadlem.

Místo toho jsem se jen opřela o okno a sledovala, jak se naše město vzdaluje. Jela jsem na seznamovací akci. Znělo to jako vtip, ale byl to můj první pokus o změnu. Utěk před osamělostí, kterou jsem cítila ve velkém a stále neznámém městě.

Jak jsme se kodrcali po klikatých cestách směrem k německým hranicím, vzpomněla jsem si, že vlastně Hanku znám velice krátce a vůbec nevím, jestli jí můžu věřit.

Seznámili jsme se v trafice, kam jsem si chodila nakupovat časopisy. Popovídala jsem si tam s paní prodavačkou, která mi připomínala moji maminku, kdyby ještě žila. Měla jsem k ní důvěru, a tak jsem ji jednou svěřila svoje tajemství:

Jsem nemocná, moje hubenost není žádná výhra. Místo sexy bříška mám ošklivé jizvy po operaci střev a od té doby jsem velká kámoška se slečnou ‚Neurozou‘. Jídlo je můj úhlavní nepřítel a každý výlet noční můrou plnou diet, rohlíků a čaje.“

A pak přišla ta rána z milosti - zrada manžela s mou takzvanou kamarádkou. „Zamiloval se do té ochotné ošetřovatelky, která mě navštěvovala během mých nejhorších dnů,“ vyplivla jsem hořká slova. „Rozvod? Jasně, jen aby si tu mrchu mohl vzít. Procházeli se jako zamilovaný páreček, zatímco já jsem se pomalu blížila k smrti.“

A tak jsem se ocitla tady, v tom rachotícím autobusu plném nadějí a zoufalství, na cestě za „štěstím“ v podobě vdavekchtivých Němců. Hanka mě přesvědčila, že tohle setkání je mnohem úspěšnější než trapná seznamka s fotkami. „Tady se nikdo neschová za falešný profil,“ tvrdila s jistotou.

Autobus nabíral další „oběti“ a já s překvapením zjistila, že Hanka zná skoro každou z nich. Prý se této akce zúčastnila už několikrát. Vrtalo mi hlavou: proč se ženy neustále vracejí a jestli je tohle opravdu seznamka.

Ale na přemýšlení nebyl čas ani prostor - autobus se s námi nebezpečně kymácel, jako by se měl každou chvíli převrátit a ukončit naše trápení dřív, než vůbec začne.

Z večerní mlhy se konečně vynořila slibovaná oáza pro ztracené duše. Dvoupatrový hotel vypadal v tomto počasí jako kulisa z hororu. Autobus zastavil a já, s nohama roztřesenýma dlouhou cestou, vyklopýtala na studený vzduch. Teple osvětlená okna slibovala únik ze sychravého večera, ale nemohla zahnat mou rostoucí uzkost.

S hordou rozjařených žen jsem vplula do vstupní haly, kde stísněně blikala tlumená světla. Marně jsem hledala ve tmě za okny náznak naděje. Jen nekonečná tma. Pohovky v recepci mě sváděly k odpočinku. Už tedˇ, na začátku večera?

Z recepce nás přesměrovali do útulného salonku. Vzduch tam byl prosycen sladkou vůní květin, marně maskující pach... zoufalství? Nebo to byla jen moje paranoia? Z přehrávače se linula tlumená melodie klavíru, snažící se přehlušit zběsilý tlukot našich srdcí.

Usadila jsem se mezi Hankou a několika neznámými tvářemi, které se na mě usmívaly s nervózní nadějí. V duchu jsem je už zapsala do kolonky „nové kamarádky“.

Do dveří vklouzly dvě elegantní dámy s profesionálním úsměvem chladným jako mramor. „Vítejte, dámy,“ zazpíval sladký hlas jedné z nich. „Dnes večer máte jedinečnou příležitost setkat se s mužem vašich snů. Uvolněte se a nechte se unášet...“

Její proslov přerušily dunivé kroky. Do dveří vkročila trojice nedočkavých nápadníků. Málem jsem vyprskla smíchy. Jen tři muži? My ženy jsme byly v drtivé přesile.

„Nebojte se, děvčata,“ zacukrovala paní Lída, majitelka seznamky. „Za chvilku dorazí autobus plný princů.“

A pak to přišlo. Z dálky se ozvalo dunění motoru a do salonku vtrhla horda asi dvaceti mužů středního věku. S ženami u předních stolů se zdravili jako staří známí. Nevěřila jsem svým očím: recyklovaní nápadníci, neschopni ulovit tu pravou? To snad ne!

Klidnou klavírní symfonii rázem vystřídala burácející taneční hudba. Hanka a další ženy bez váhání vyrazily do víru zábavy. Se zářícíma očima mě hodily přes palubu. Musela jsem si přiznat trpkou pravdu: žádné kamarádky to nebyly.

Zůstala jsem sedět se sklenicí studené vody, obklopená neviditelnou bariérou, která odpuzovala všechny nápadníky jako štít. Muži se k mému stolu ani nepřiblížili, jako by se báli, že by se mohli nakazit mou samotou. Dokonce ani Hanka, má domnělá spojenkyně v této bitvě o lásku, se neobtěžovala zkontrolovat, zda se necítím opuštěně v tomto moři smíchu a flirtu.

Připadalo mi, že mým jediným úkolem, bylo stát se součástí bizarního rituálu tleskání. Paní Lída, velekněžka tohoto chrámu lásky, s mikrofonem v ruce oznamovala další „štˇastný“ pár mířící do soukromého pokoje. Její hlas zněl jako fanfáry ohlašující vítěství v loterii lásky.

„A nyní, dámy a pánové, zatleskejme dalšímu štˇastnému páru Lence a Hansovi.“zvolala Lída s nadšením televizního moderátora. „Právě se vydávají na dobrodružnou cestu vzájemného poznávání.“

Sál expolodoval potleskem a já mechanicky přidala své dlaně k všeobecnémému jásotu. Lenka, blondýnka s příliš velkým usměvem se culila jako školačka, zatímco Hans, podsaditý čtyřicátník s prořídlými vlasy, si ji vedl ke schodišti s hrdostí lovce, který právě ulovil vzácnou trofej.

„Bravo. Hodně štěstí,“ volali ostatní a já jsem přemýšlela, kolik „štěstí“ ty dva čeká za zavřenými dveřmi.

„A tedˇ,“ pokračovala Lída s dramatickou pauzou, „přivítejme další štˇastný pár - Jaruška a Dietera.“

Jaruška, černovláska s červenou rtěnkou se potácela na vysokých podpatcích, zatímco Dieter, vysoký štíhlý muž s knírkem a la Hercule Poirot, ji galantně podpíral. Opět jsem tleskala, tentokrát s pocitem, že se učastním bizarního cirkusu lásky.

S každým novým párem jsem cítila, jak se má duše scvrkává. Hodiny se vlekly, každá minuta byla věčností plnou falešných usměvů a prázdných nadějí.

Až něco po půlnoci, jsem začala přemýšlet, jestli bych neměla vlézt pod stůl a přespat tam do rána. Unavená jsem si náhle vzpomněla na slib paní z agentury o pokoji k odpočinku. S nadějí tonoucího, který se stébla chytá, jsem se vydala za Lídou.

„Pokoj si musíte zaplatit,“ podívala se na mě Lída s výrazem bankovní uřednice, která správně odhadla, že klient nemá na učtě ani korunu. „Dámám pokoj platí jejich pánové, ale vy byste si ho musela uhradit sama.“ Její ton naznačoval, že je jí líto, že jsem si nedokázala ulovit svého Hanse.

Zrůžověla jsem hanbou a cítila se jako Popelka na plese, kterou si nikdo nevybral k tanci. V peněžence mi zbylo jen pár drobných a pokoj jsem si nemohla dovolit. Stáhla jsem hlavu mezi ramena a s pocitem naprostého ponížení jsem se vrátila do svého osamoceného kouta a cítila se jako vyvrhel v tomto chrámu „lásky“.

Posadila jsem se ke stolu do svého kouta a najednou jsem je spatřila. Dvě nepřehlédnutelné ženy, zářící jako majáky v temnotě mého zoufalství. Zlatovláska s hřívou připomínající barvu letního slunce a tmavovláska s krátkým sestřihem, ze které sálala síla a elegance.

„Pojď si k nám sednout,“ pozvala mě Zlatovláska s úsměvem, který by roztavil i arktický led a překvapil mě.

Představily se jako Jana a Zuzka. „Zřejmě jsi tu poprvé,“ pronesla Jana s pochopení v hlase. „My už tady jednou byly, a dneska jsme přijely až po půlnoci, abychom odhalily pravou tvář této ‚seriózní‘ seznamky.“

„Je to vůbec seznamka?“ zeptala jsem se, má skepse konečně našla spřízněné duše.

Zuzka se hlasitě rozesmála, až se několik zbývajících párů ohlédlo naším směrem. „Spíš nějaký sex kemp,“ prohlásila bez obalu, její slova byla jako rána kladivem do křehké fasády této frašky.

Srdce mi nečekaně poskočilo, když Jana nečekaně oznámila: „My už asi pojedeme.“

„Jak pojedete?“ vyjekla jsem s nadějí trosečníka, který zahlédl lodˇ na obzoru.

„Jsme tady autem,“ vysvětlila Jana s usměvem spiklenců. „Chceš někam hodit?“

„Domů,“ vydechla jsem s ulevou, jako bych právě byla osvobozena z vězení. „Strašně moc chci domů.“

Ukázalo se, že všechny tři bydlíme ve stejném městě. Z okna auta jsem pozorovala, jak se silueta hotelu vytrácí v temnotě noci. Budova se zmenšovala v dálce jako zlý sen při probuzení a s ní i vzpomínky na trapné momenty a zklamání.

Když jsme se už dostatečně vzdálily od hotelu, nemohla jsem se ubránit myšlence, kolik „štastných“ párů se asi dneska seznámilo na delší dobu, než na jednu noc. Ale kdo jsem já, abych je soudila? Koneckonců i já jsem tam byla a tleskala jsem s nimi.

Možná jsem na německých hranicích nenašla svého prince na bílém koni, ale dostala jsem pořádnou dávku lekce, že je někdy lepší zůstat single než skončit jako statistka v podivné reality show lásky.

Díky Janě a Zuzce jsem utekla z jedné frašky zvaná „seznamovací akce“ a zárovenˇ jsem získala něco mnohem cennějšího - dvě skvělé nové kamarádky. A to za ten večer plný trapasů, falešných usměvů a podivného párování určitě stálo.