Řidič, ten tvrdý chleba má.

Možná mi nebudete věřit, protože to zní jako vystřižené z nějaké hollywoodské komedie, ale tahle historka se opravdu stala. Přihodila se začátkem osmdesátých let v Americe manželovu švagrovi.

A protože měla naprosto neuvěřitelnou pointu, vyprávěla se v jejich rodině dlouhá léta. Pokaždé rozesmála úplně každého.

Představte si nekonečnou americkou dálnici. Rovná jako podle pravítka, mizící někde v horkém oparu na obzoru. Tehdy byl provoz nesrovnatelně menší než dnes. Široko daleko žádné auto, jen obrovský kamion, který si klidně bručel po asfaltu.

Za volantem seděl zkušený řidič kamionu a vedle něj jeho manželka. Občas s ním jezdila na delší cesty jen proto, aby mu dělala společnost. Povídali si, poslouchali country z rádia a společně ukrajovali stovky kilometrů.

Jenže ten den na řidiče padla únava. Horko, monotónní silnice a dlouhé hodiny za volantem udělaly své. Když viděl, že před nimi leží desítky kilometrů dokonale rovné dálnice, dostal nápad.

„Prosím tě,“ obrátil se na manželku, „sedni si na chvíli za volant. Nemusíš nic dělat, jen ho drž rovně. Nikde nikdo není a já si vzadu za plentou na hodinku zdřímnu, jinak mi spadnou oči.“

Jeho žena sice nikdy neřídila nic většího než osobní auto, ale chtěla mu pomoct. Opatrně se za jízdy přesunula na místo řidiče, pevně sevřela obrovský volant a její muž zmizel za závěsem v zadní části kabiny. Během pár minut tvrdě spal.

Asi po hodině se probudil. Kamion pořád jel klidně, motor pravidelně vrněl a všechno vypadalo naprosto normálně. Odtáhl plentu, usmál se na manželku a protáhl si záda.

„Tak to bylo skvělé. Moc jsi mi pomohla. Někde zastav, já si to zase převezmu.“

Manželka k němu pomalu otočila hlavu. Byla bledá jako stěna a oči měla vytřeštěné hrůzou.

Pak úplně vážně pronesla větu, která se u nich doma vyprávěla ještě mnoho let:

„To bych strašně ráda… ale mohl bys mi nejdřív říct, kde je tady vlastně brzda?“