Proč se stát učitelkou

Měla jsem takový hezký nápad, že své sedmnáctileté vnučce trochu pomůžu s výběrem budoucího povolání. Je v předposledním ročníku americké high school, takže jsem žila v blahém pocitu, že máme ještě moře času.

Pak jsem se podívala do kalendáře a spadla mi brada.

Příští rok jde do maturitního ročníku a přihlášky na univerzitu, o které uvažuje si může podat už v říjnu. Výsledek může vědět v listopadu. Takže žádná daleká budoucnost, rozhodnout se musí už letos.

Jako správná babička jsem přispěchala s osvědčenou radou:

„Běž učit.“

„To nikdy,“ tady se smlouvat nedalo. .

Mně to přitom připadalo geniální. A teď nemluvím jen o dvou měsících prázdnin, i když ty bych jako nevýhodu rozhodně neviděla. Zaujala mě moje kamarádka Lisa. Po třiceti letech ve školství odešla do penze. Je jí pětapadesát, bere slušný důchod, má čistou hlavu a před sebou fůru let, kdy ještě není líná se hýbat a ráno nemusí vstávat na budík.

Co víc si přát?

Nezabralo to.

O právech už snila několik let, nevím, kde se v ní ten nápad vzal, ale držel se jí docela dlouho. Až jsem jí ho možná trochu pokazila já. Představa, že se holka bude několik let od rána do noci biflovat paragrafy a soudní případy… No nic. Jen jsem ji na to upozornila.

Potom začala mluvit o psychologii a rozhodovala se mezi ní a právy.

Psychologie byla můj favorit. Ta se mi opravdu líbila. Zvlášť když vnučka nadhodila spojení s kriminologií. Před očima mi hned naskočily všechny ty napínavé detektivky, kde geniální komisařka odhalí pachatele podle barvy tkaniček.

Jenže pak jsem potkala dvě ženy, které něco podobného vystudovaly a u policie práci nenašly. Psychologie nebo kriminologie ještě neznamená, že na člověka policie čeká s otevřenou náručí. Oni si totiž raději vychovají a vycvičí vlastní lidi zevnitř, než aby brali hotové psychology z civilu.

Tak mě zase napadla policiejní akademie nebo armáda. Zazpívala jsem zase stejnou písničku: po odsloužených letech jistá a brzká renta.

Kdo by z takového plánu nejásal?

Moje vnučka.

Když jsem jí s nadšením líčila výhody penze po odsloužených letech, dívala se na mě, jako bych jí v sedmnácti nabízela chodítko. A vlastně se jí nedivím. Třicet let je pro ni nepředstavitelná věčnost.

Zato já už vím, jak ten čas letí. Nejdřív děti, kolotoč v práci, potom vnoučata a člověk se párkrát otočí a najednou lidi kolem něj začínají řešit důchody a klouby. Proto jsem v první řadě řešila plat, jistotu, pojištění a penzi.

Vnučka řešila jediné: co ji proboha bude celou tu dobu bavit.

A pak s tím přišla sama.

Neuroscience.

„Cože?“

Neurověda.

A najednou mi to do sebe zapadlo. Vždyť přesně tyhle věci ji zajímají už roky. Ve škole si s nadšením vybrala předmět Law a také práci s dítětem, kde se učí i dětská psychologie.

Samozřejmě jsem okamžitě sedla k počítači.

A tady mě americký systém docela překvapil. U nás v Česku není cesta k neurovědám po střední škole zdaleka tak přímočará a člověk se k nim často dostává přes příbuzné obory. Tady může vnučka nastoupit rovnou na bakalářské neuroscience. A protože ji vedle mozku zajímá hlavně lidské chování, může si k tomu vybírat i psychologii.

To už se začalo líbit i mně.

A co je nejdůležitější, nevymyslela jsem jí to já. Přišla s tím sama.

Takže jsem své plánování nezabalila, jen jsem pružně přesedlala. Už nehledám tabulky s výslužkami, ale zjišťuji, kolik k té její mozkovědě bude potřebovat pokročilé chemie, biologie a matematiky, a hlavně – jestli se tím dá slušně uživit.

Zkrátka rozdělení rolí zůstává: vnučka se stará o mozek, já o to, co bude jíst.

A s výhodami brzkého důchodu už jí raději dám pokoj.

Zatím.