Sebekritika je občas nutná. Ale netopte se, mějte se ráda.

Vazena autorko, patrite zde na blogu k tem mala, co z meho pohledu maji ctenarum co rict. Jste asi silna osobnost a hned tak neco Vas nesrazi na kolena. Takovych lidi jsem v zivote poznal opravdu minimum a je fajn, ze existuji. Par kilo navic neni zadny hrich, to ma asi vetsina z nas (jsem jiz veteran se sportovni minulosti). Nekdy kazdeho zacnou trapit malickosti a pro me osobne je vzdy vyleceni pripomenout si zivotni pribeh me babicky. Narodila se v r.1896 jako Rakusanka, poprve se vdala v r.1916 a jeji manzel (Rakusan) hned padl na vych. fronte v Rusku. Podruhe se vdala jiz v CSR za Cecha (muj deda). Babicka se nikdy nezajimala o nic jineho, nez o manzela a 2 deti. Ubehly divoke doby ceskeho nacionalismu a ona, protoze neprilis dobre mluvila cesky, si obcas vyslechla sve. Nejhorsi cas prisel v r.1945, kdy k nim vtrhly Rude gardy a babicku chteli posadit do dobytcaku s ostatnimi nemecky mluvicimi spoluobcany. Deda prosil, at je nechaji na pokoji, ze nic nedelali v dobe II.WK. No, kdyz videli gardiste, ze jsou chudi a neni tam co ukrast, tak je nechali byt. Od te doby babicka nikam nikdy nesla, krome nedele do kostela, a sedavala na malinke zahradce pred domeckem. Bala se promluvit svoji chatrnou cestinou. Byl jsem u nich skoro denne po treninku, protoze rodice pracovali. Babicka odpociva na hrbitove v Brne, kam jezdim si pripomenout jeji tezky osud a uvedomit si, ze ze spousty prkotin delame velblouda. Babicka se stale usmivala, co si ji pamatuji. Tak jsem se snazil vychovavat i svoji mladsi dceru (sport, vse si musi zaslouzit a nikdy se nevzdavat). Na me prani emigrovala do USA, kde vystudovala diky sportu 2 university a ma uplne jiny zivot, nez by mela zde. A to je dalsi vec, ktera pro veterana je uzasnym relaxem. Ted pribyla do meho zivota vnucka, coz jen podporilo moji radost ze zivota. Tezka sportovni zraneni nebo velmi vazne zdravotni problemy neznamenaji nic, pokud ma zivot nejaky smysl a Vy jste taky neco smysluplneho pro svuj zivot nasla.

Dobrý den, moc Vám děkuji za krásná slova a že se vám moje příběhy líbí. Vaše babička musela být silná žena, protože tenkrát to bylo uplně o něčem jiném. V době války nebyl život lehký a ihned po válce se to moc nezlepšilo. Je dobře, že jste poznal babičku a měl ji ve své životě. Babičky jsou moc důležité.

Gratuliji vám k vnučce.

Přeji krásný den.

Silný příběh, Ivano.

Ivanko...

Občas se utápíme v sebe lítosti, že jsme se nestaraly o svou postavu lépe.

To já už se teď utápím v sebelíosti, že jsem se nestarala o své zdraví víc ...

Jo,Jo ... pozdě bycha honit ...

Já jsem se bičovala za to, že jsem nedokázala zachránit Nika, a přestože byl tak mladý, zemřel. Ale byl to od začátku prohraný boj, ale já bojovala znova a znova. I když mu doktor řekl, že mu zbývají tři měsíce života. I tehdy jsem to nechtěla vzdát. Potom, když zemřel, tak na mě skočily výčitky, že žiju.

Tak o zdraví jsem se také měla starat více, to člověk zjistí, až když je starší...

Velmi silný příběh, děkuji a přeji hezký zbytek dne

Přeji vám také krásný den.

No, doufám, že je to jenom sem tam špek, a že se nepotápíte.....

Občas se "topím", ale kvůli váze to není