Píšu román, aneb není nad to mít dobrou kamarádku

Román pro ženy. Ano, pořád ještě. A pořád mě to baví. A jestli to ženy budou číst? Tak po posledním telefonátu s kamarádkou z Floridy si tím nejsem uplně jistá.

„Ty už to píšeš dlouho,“ ozvalo se ve sluchátku, když jsem ji ujistila, že stále píšu.

„No, dlouho…každý píše tak dlouho, jak to potřebuje. Mám 195 normostran,“ řekla jsem hrdě.

Ale kamarádku jsem neohromila, a tak jsem pokračovala:

„Jak se příběh rozvíjí, musím se vracet zpátky - na začátek i doprostřed. Něco přepsat, něco doplnit, něco uplně vyškrtnout.“

A to jsem jí ještě neřekla, jak moje klávesnice ignoruje háčky a čárky. Nebo spíš - že je neumím správně zapnout já?

Slova jako „uplně“ nebo usměv si musím najít jinde v textu a překopírovat je, aby to vypadalo správně: „úplně“ nebo „úsměv“.

A někdy, jako správný počítačový expert, si smažu celé odstavce. A pak je zoufale hledám v temných zákoutích digitální džungle.

„Tak to asi nemáš talent, když nejsi schopna psát na jednu dobrou. Takový Hrabal,“ zavzpomínala. „To byl pan spisovatel. To byly knížky.“

„Já asi píšu trochu jinak, než pan Hrabal.“

„Když nemáš talent, tak na tom budeš akorát dřít a stejně ti to nikdo nevydá. Vy to máte s manželem jenom jako koníčka. On si to překládá do angličtiny?“

„ Přestal. Kvůli těm mým upravám. Ztrácel se v tom. Tak jsem mu to zakázala a on čeká na konečnou verzi.“

„No jo, říkám - jenom hobby.“

„To máš pravdu. Musí mě to bavit, jinak bych od toho dávno utekla. Poslala bych ti to a můžeš být moje betačtenářka.“

„To nevím, co je,“ na betačtenářku nezabrala, i když beta-kritička jí šla docela dobře. „A mám jenom telefon, na tom bych nic nepřečetla. Já si ráda pochutnám na knížce - tak až ti to vydají. Jestli to vydají. Ale žádný bestseller to asi nebude, vidˇ?“

„Máš ještě tablet,“ zkusila jsem to znova.

„Do toho se neumím přihlásit a ani moje děti si s tím neporadily. Budu to muset někam vzít.“

„Škoda, že nebydlíš blíž, můj syn by ti to rozběhl.“

„Já tablet nepotřebuju. Mám telefon - a s tím se nazlobím dost a dost. No, asi na tom nezbohatneš, ale hlavně, že tě to baví.“

Hovor jsme ukončily a mně pořád zní v hlavě to tiché: Možná má pravdu. Možná opravdu nemám talent. Možná si jenom hraju na spisovatelku, zatímco bych měla leštit okna a péct bábovku.

Už jsem měla prst na klávese „delete“. Ale nakonec jsem to neudělala. Protože - přiznejme si - mě to vlastně baví. Hrát si na spisovatelku je vážně skvělá zábava. Mám si s kým popovídat, když zrovna všichni mlčí. Mám kamarádky, které sice neexistují, ale v mém rukopise se mnou vedou živé a často dost ostré rozhovory.

A vždycky si v těch chvílích, kdy letím dolů, vzpomenu na švagrovou. Ta mi uměla zvednout sebevědomí takovým tím nenápadným způsobem, co člověk potřebuje slyšet, když se mu nedaří.

Říkávala mi to pokaždé, když jsem se snažila něco naučit a prsty se mi pletly, jehla mi padala z ruky nebo jsem si omylem přišila rukáv k ubrusu:

„Já vím, že neumíš šít. Ale mně se líbí, že cokoliv, co neumíš, vynahradíš pílí. Jsi ochotna se to naučit, krok po kroku. On je talent k ničemu, když chybí píle.“

A tak tedy píšu dál. Bez talentu. Ale vytrvale. A možná i s lehce nakloněnou hlavou - aby mi nespadla korunka spisovatelka iluze.