Moc pěkně napsaný příběh s poučným (?) koncem. Ale...

...v dobách svého svobodného mládí jsem kamarádil s rehabilitační sestrou jednoho velkého rehabilitačního ústavu. A od ní vím, že i těžce tělesně postižený člověk má schopnost se po pádu plazit ke dveřím, aby se u nich nějak chytil kliky a otevřel.

Takže to, že se ti dva ani nepokusili v onom příběhu buď po čtyřech, nebo plazením o nějakou záchranu, beru jako autorovu fikci, která slouží k tomu, aby příběh vygradoval do uvedeného konce.

...psychologicky je to dobrý...

Neni to fikce, bohuzel. Pravdivy pribeh, take jsem to nepochopila, ze nebyli schopni se nikam doplazit.

Překrásně napsáno, skutečně smutné. Umíte to.

A teď tam sedí a dívá se z okna ven a i když by si mela užívat svobody nemá životní sílu tak dlouho čekala až všechno promeskala

Dobře, Ivano. Sice těžké čtení, ale takové články mám od Vás nejradši.

Dost smutný život, ale dobře popsaný.

To hodnocení mužů diskutérky paní Černé...doufám, že to s tím koštětem nečeká mne...to já bych raději viděl takovou čarodějnici, aby na tom koštěti odlítla...

Jinak paní Ivano, moc hezky píšte.

Jéžiši, to je zajímavý příběh. Ale chuděra ženská. Být s chlapem nejšťastnější tehdy, když o něho můžu přerazit koště, to je tedy strašné, to nebrat!!!

Díky za přečtení. Dříve rozvody nebyly časté.