Nepřízen osudu, aneb: Rozloučení s Nerdem

Potkali jsme se. Vešla jsem do lékárny a On tam stál ve frontě. V prvním okamžiku jsem se chtěla otočit na podpatku a rychle zmizet ve vchodových dveřích. Zavřít dveře z venku. Neviděli jsme se něco kolem deseti let 

a já jsem stále stejný srab, nejistá v kramflecích vidět ho opět tváří v tvář. Neutekla jsem, tiše jsem se zařadila do fronty a snažila jsem se být neviditelná.

Otočil se ke vchodovým dveřím, zvědavý, kdo vešel do přeplněné místnosti. Chvíli na mna užasle zíral. Rychle se však vzpamatoval.

"Ahoj," usmál se , jako kdybychom se rozloučili včera, jako kdyby mezi námi nebyla minulost a bolest. Jako kdyby mezi námi nestála manželka a jeho kariéra. Jako kdyby mezi námi nebylo zranˇující rozhodnutí, které udělal.

Na pozdravy se odpovídá, a tak jsem také kývla hlavou a zašeptala:

"Ahoj."

Byl zrovna na řadě. Otočil se v lékárně zpět k výdejnímu okénku, kde zaplatil. Když procházel kolem mne ke vchodovým dveřím, zašeptal:

"Počkám na tebe venku."

Jediný východ z lékárny, ze zdravotního střediska, a jak řekl, tak udělal: Čekal na mne.

Jednou jsem musela ven, i když jsem malinko otálela.

"Vrátili jste se?" zeptal se přímo, jen co jsem se venku k němu přiblížila.  Je pravda, že si na tancování kolem horké kaše nikdy nepotrpěl, a tak i náš rozchod byl čistý a krutý řez. Asi před deseti lety, hodně dlouho.

"Vrátila jsem se sama. Můj ex, jsem totiž rozvedná, a můj syn tam zůstali, syn se tam oženil," odpověděla jsem po pravdě.

"Tenkrát jsi zmizela tak rychle, najednou jsi tady nebyla. Odstěhovali jste..." zakroutil Nerd nevěřícně hlavou a vycítila jsem z jeho hlasu výčitku.

"Na co jsi chtěl abych čekala? Všechno důležité jsi mi pověděl, milující manželka a tvoje kariéra..." usmála jsem se na něj. Vidíš, už to přebolelo, můžu o tom mluvit.

"Vždytˇ víš, jak to u mne doma chodí. Manželka ani neví, jestli jsem doma nebo ne. Nezájem." postěžoval si.

"Stejná písnička, už jsem ji kdysi slyšela," zasmála jsem se.

"Pravdivá, jakmile zjistila, že od ní neodejdu, všechno se vrátilo do stejných kolejích a ty už jsi tady nebyla, utekla jsi, odstěhovala jsi se," výčitky, výčitky, že jsem se vypařila z jeho blízkosti jako pára nad hrncem.

"A jak tvoje ředitelování?" optala jsem se na další důvod, kvůli kterému jsme se museli rozejít. Tenkrát se totiž ještě dbalo na dekorum, na perfektní manželství.

"Musel jsem po roce osmdesátdevět odejít, nikomu jsem nic neudělal, ale byl jsem stará škola. Nyní podnikám, dělám to, co jsem vystudoval, to co umím. Můžeme si popovídat, přišel bych na kafe," nadhodil, když zjistil, že žiji sama.

"Ty víš, že kafe nepiju, doma ho nemám," odpověděla jsem pravdivě.

"Přinesu si kafe a ty si uděláš čaj," navrhl znova.

"Co by tomu řekla tvoje manželka?" zasmála jsem se, opravdu mě bavil.

"Říkal jsem ti, že ji ani nezajímá kde jsem a kdy přijdu a pokud bych byl doma do devíti, tak by na nic nepřišla." vymyslel ihned plán na naše tajné setkání.

"Myslím si, že ti doma zle není, kdyby bylo, tak už jsi byl rozvedený. Jsi spokojený, tak jsi mi to tenkrát říkal. Máte s manželkou svoje jistoty, každý máte svoje koníčky a potom se zase v pohodě sejdete doma..."

"Tentokrát se rozvedu. Určitě se rozvedu, jestli je ti na tom záleží, nechci, abys odešla."

"Nerozváděj se kvůli mne. Určitě ne kvůli mne, rozvést se musíš kvůli sobě. Vždycky jsi mi tvrdil, že vám manželství neklape...Myslela jsem, že jsi si mě chtěl vzít kvůli tomu, že jsi nebyl štˇastný. A potom se ukázalo, že to byla lež." pokrčila jsem rameny.

"Sedneme si a probereme všechno. Tedˇ nemáme čas, tady, venku..."

"Už není co probírat, už je pozdě," sdělila jsem mu a myslela jsem na to, že oko za oko... Byla jsem tak špatná, tolik špatná, že jsem mu tento kopanec byla schopna uštědřit. 

"Proč pozdě, jsi rozvedená a já se rozvedu," nepochopil.

"Doma už mám sbalené kufry, příští měsíc odlétám do Ameriky." Už jserm necítila zadostiučinění, už mi nás bylo líto, už mi ho bylo líto.

"Na jak dlouho?" zeptal se s nadějí, že může počkat na to, až se vrátím.

"Nevím na jak dlouho, asi napořád," bylo mi smutno. Svým rozhodnutím opouštím všechny lidi, se kterými jsem si rozuměla a které jsem měla ráda. Opustím všechno, co mám tady ráda. Tuto ulici, toto zdravotní středisko, tuto cestu, na které jsem stála a debatila jako kdyby se nechumelilo. Můj byt, toto město a nevím, kdy se sem opět vrátím. Snažím si vyrvat ze srdce všechnu lásku, kterou k některým lidem cítím, všechny vzpomínky, abych si tam mohla dát nový život. Je to těžké, tak těžké, tak mě nezdržuj, Nerde, protože jsi opravdu přišel několik minut po dvanácté. Už mě nikdo nemůže zastavit. Už mám letenky.

"Utíkáš, udědomuješ si, že zase někam utíkáš, tak jako jsi utekla před několika lety," snažil se mě zastavit.

"Budu se vdávat..." nebylo to vítězné zvolání. Bylo to jako: Oznamuje se láskám vašim.

"Hledáš lásku a právě před ní utíkáš. Mstíš se za to, že jsem se kdysi špatně rozhodl?" zeptal se Nerd smutně.

"Ale ne. Myslím si, že potřebuju změnit klima. Je tam krásně, tam kam letím. Sluníčko svítí spoustu dní, ani zima tam není tak krutá..." vysvětlila jsem mu svoje rozhodnutí.

"Máš ho ráda a nebo jenom utíkáš?" chtěl vědět, ale ani já jsem neznala pravdu.

"Já si myslím, že ho mám ráda, je jiný a potřebuje mne. On mne potřebuje, protože je po rozvodu..."

Nerd se mračil.

"Přišel jsem pozdě?" zeptal se pro jistotu a já jsem přikývla.

Ne, nebyla jsem zvědavá na jeho dramatický rozvod, uvěřit marným nadějím, jsem připravena uvěřit znova na lásku. Jenom doufám, že si do Ameriky nepřibalím svůj "těžký batoh na zádech", který se nazývá: nepřízenˇ osudu. Kam by se chtěl ten můj nepříznivý osud se mnou táhnout? Určitě ne až za oceán. Věřím tomu, že ne až za oceán.