Nemám ráda "takové" sny

Letos první noc po příletu do Čech, jsem se vzbudila v pět hodin ráno. Ano jet lag, ale v Americe bylo jedenáct hodin večer předešlého dne, teprve bychom se ukládali ke spánku. V letadle jsem nespala a očekávala jsem, že první noc

v Čechách vstanu nejdříve v sedm hodin ráno a hlavně vstanu bez toho, že mi bude špatně. Probudila jsem se v pět a bylo mi zle, docela pěkně zle. Chtěla jsem se nasnídat, zklidnit žaludek a měla jsem v plánu pustit si televizi, abych přestala přemýšlet o tom, že mi je špatně. Ne, ani čaj jsem nedokázala vypít, natož něco sníst. Nic jiného mi nezbylo, než opět zalézt do postele. Já nepostelový typ, jakmile otevřu oči, už se do postele nevracím. (Ani s kovidem jsem neležela v posteli.) Ale ten první den v Čechách jsem mazala zpátky do postele. Manžela jsem budit nechtěla, a tak mi bylo jasné, že se musím nějakým způsobem dostat do klidu. Vždycky mi zabírala relaxace, a tak jsem ji zkusila. Pravou dlanˇ jsem si položila na čelo, druhou ruku na břicho a zhluboka dýchat a dýchat... při této relaxaci se mi asi podařilo usnout...

Musela jsem si zdřímnout, protože jsem viděla svoji nejlepší kamarádku, jak jde proti mě v černých šatech..

Když jsem ji později zavolala, brečela, že jí zemřel manžel v pět hodin ráno, v době, kdy jsem se z ničeho nic probudila. Z nemocnice ji tuto zprávu volali kolem sedmé ráno...

Nemám ráda takové sny...

-------------------------------

Ještě, když jsem žila s Nikem, zdál se mi dvakrát sen, jak se procházíme mým rodným městem v Čechách. Jsem štˇastna, že jsem opět doma, ale moje štěstí se měnilo v hrůzu. Nik se najednou začínal zmenšovat a zmenšovat až z něj na zemi, kousek od náměstí, zbyla pouze loužička... A já jsem řvala hrůzou, že odešel, že nenávratně zmizel.

Když jsem mu sen vyprávěla, tak se smál, že je přece zdravý a je stále se mnou.

S Nikem jsem byla v Čechách pouze dvakrát, prvně na jaře roku 2004, po příletu ho neustále bolelo v zádech, a tak jsem vyhledala svoji bývalou sousedku, se kterou jsme bydlívávali na patře.  Prý dělá masáže... Mysleli jsme, že masáž  mu pomůže, že si možná v letadle skřipl nerv..

Sousedka si nad něj stoupla, položila mu ruku na záda a řekla nám: tam je něco ošklivého, uplně černého, to masírovat nemůžu. Až se vrátíte do USA, jděte k doktorovi.

A tak jsme se od ní prvně dozvěděli, že Nik je vážně nemocný ...

Nemám ráda takové sny...

---------------------------------------

Podobný sen jsem měla před pár týdny a v mém snu byl můj syn. Také se začal vytrácet a vytrácet, ale já jsem řvala jako pominutá, a on se opět pomalu vracel, ale to už  jsem se vzbudila... Ne, nebrala jsem ten sen na lehkou váhu, ale bála jsem se někomu o tom říct, abych něco nepřivolala. Doufala jsem, že se nic nestane...

Několik dní po mém hrůzostrašném snu, mi ráno zavolal syn, že den před tím omdlel. Vůbec neví jak, pracoval s rouškou, aby se nenadýchal prachu a potom už nic neví. Jeho šéf ho našel ležet daleko od místa, kde pracoval, měl vysvlečenou mikinu a pohozený telefon v trávě, asi si chtěl zavolat pomoc...

Nemám ráda takové sny, kdy se člověk vyleká k smrti...

----------------------------------------------

Proč mluvím o snech, protože dneska jsem měla takovej blbej sen. Dříve se mi zdávalo, a to dost často, na obloze jsem vídávala obrovské hodiny. Ukazovaly za pět minut dvanáct, bylo to někdy v letech konec sedmdesátek a začátek osmdesátek. Sen se mi často opakoval, hodiny byly jako obrovská planeta a odtikávaly čas... Jaký čas? Vlastně nevím...

Dneska jsem se ve snu procházela svým rodným městem, které jsem nepoznávala. Nebyli v něm lidé, všichni lidé z města někam zmizeli. V mém milovanem městě, kde bývávaly krásně barevné domy, stály pouze napolo zřícené šedivé trosky, které byly plné popela. Popel byl všude, i na obloze, ze které padali malí mrtví ptáčkové. Byla jich plná zem, nebylo kam šlápnout, ale oni stále padali, a já jsem řvala, aby se vrátil čas, aby se udělalo jiné rozhodnutí, než to, které bylo vykonáno. Aby, aby, aby... abych ještě jednou mohla vidět sluníčko...

Hrůzou jsem se vzbudila, nemám ráda takové sny...