Na hrubý pytel americká záplata

Každá práce má něco do sebe, říkám si, když jsem si dneska přečetla jeden blog. Prostitutka Katka, kterou potkala paní Mikešová, se prý ráda válí v posteli. No vidíte. Každý máme talent na něco jiného.

Mě postel nikdy moc nebavila. Já jsem vždycky hlavně ráda, že jsem přežila noc. Ráno vyskočím jako srnka, až někdy sama zapomenu, že mě bolí kolena. Teda než dojdu do kuchyně. Tam si je většinou zase připomenu.

A přes den? Dobrovolně do postele nelezu vůbec. Upřímně, v mém věku už mě tam ani nikdo zvlášť neláká. Pětapadesát mi bylo už před pár lety a člověk musí být realistka. Některé vlaky už odjely.

Tak jsem si řekla, že opravdu každá práce má něco do sebe. Hlavně když člověka baví. A mě ta moje baví pořád. Můžu si s lidmi popovídat. A občas se i pohádat. Což je v americkém obchodě někdy skoro totéž.

Ta sobota začala úplně normálně. Tedy normálně na obchod, kde člověk za směnu potká víc podivínů než psychiatr za týden.

Všimla jsem si jedné mladé ženy, která začala být nervózní pokaždé, když jsem se postavila poblíž. Jenže byla zrovna jediná zákaznice široko daleko, takže nebyl důvod, abych odešla studovat baterky do vedlejší uličky. Zůstala jsem stát tam, kde jsem byla.

„Nemusíš mě pozorovat,“ vyjela po mně.

Ignorovala jsem ji. V mém věku už člověk ví, že ne na každou blbost musí reagovat.

„Nemusíš tady stát?“ rozčilovala se znovu.

Na pokladnu mezitím hodila turmeric. Nezvážený. Rovnou do tašky. Tak jsem k ní ochotně přiskočila, že jí pomůžu. Od toho tam přece jsem, že?

„Nikdo se tě neprosil!“ spustila tak, že ji museli slyšet až u mrazáků.

„Tak to pořádně zvažte,“ odsekla jsem jí. Na hrubý pytel hrubá záplata. Tomu rozumí lidi v každém jazyce, překladač k tomu určitě nepotřebovala.

„Ty tady sleduješ jen nás černý!“

No comment.

Do rasové hádky mě nikdo nedostane. Barva kůže je mi úplně ukradená. Kdyby kradl zelený mužík z rybníka, půjdu po něm úplně stejně. Možná ještě rychleji, protože bych chtěla vědět, odkud se tam vzal.

A protože jsem mlčela, nejspíš si myslela, že mi vzala dech.

„Možná by bylo dobrý vytáhnout tvoje papíry,“ pokračovala vítězoslavně.

Chvíli mi trvalo, že nemyslí noviny ani toaleťák.

A v tu chvíli jsem si na ni vzpomněla. Už před několika měsíci mi tady vyhrožovala, že pracuje pro policii. A já jí tehdy řekla, že je mi policie líto, jestli musí nabírat lidi jako ona.

Což evidentně nezapomněla.

Tentokrát už policii nevytahovala. Jen mi vyhrožovala, že se podívá na moje imigrační dokumenty a chtěla manažera. Že si půjde stěžovat.

Tak jsem ji slušně odkázala směrem, kam se v češtině posílají lidé, když chcete zůstat formálně zdvořilí a zároveň jim popřát dlouhou cestu do pekel. Klidně mohla jít třeba na lampárnu.

Jen jsem jí řekla, že moje dokumenty si může prostudovat, jak je jí libo.

A pro příště už mám připravenou větu:

„Já musím být slušná. Tak vám jen slušně říkám, že vaše dokumenty možná budou zajímavější. A možná na vás upozorním security.“

Schválně jestli pak neproskočí stropem.

A tak jsem si zase jednou uvědomila, že každá práce má opravdu něco do sebe.

Někdo se válí v posteli.

A někdo má vlastní reality show přímo u pokladny.