Moje vnučka má práci

A já? Já mám kulturní šok.. Vnučce je šestnáct a půl. To je věk, kdy některé holky řeší, jestli si na vlasy napatlají červenou nebo modrou barvu a se kterým klukem půjdou na rande.

Vnučce zatím jiná barva vlasů ani rande s klukem nic neříká. Ona má jiné starosti. Řeší pracovní směny. Už tři měsíce funguje jako regulérní zaměstnanec. Dvacet hodin týdně, výplatní páska, docházka a odpovědnost.

Přijímá objednávky a platby. Přímo u pokladny. V šestnácti a půl letech! Musím to slovo „pokladna“ zdůraznit, protože když jsem to vyprávěla kamarádce v Česku, málem jí vypadl telefon z ruky. Její dcera totiž taky poctivě brigádničila od patnácti celou střední i vysokou, ale k pokladně ji nepustili ani omylem.

V Čechách je pokladna něco jako kariérní meta. Svatý grál, ke kterému se člověk musí promlčet přes hory hranolek a tisíce obrácených hamburgerů. Je to zkrátka výsada pro ty, co už mají něco „odslouženo“.

A teď pozor, přichází ta pravá americká pointa. To, co u nás považujeme za školu života, tedy stát u horkého grilu, je v Americe práce, kterou by dítě dělat nesmělo ani za nic. Proč? Protože by se u toho grilu mohlo zranit.

A v Americe platí jednoduchá rovnice: když se někdo zraní, někdo jiný to musí zaplatit. A když se v Americe něco platí, obvykle to má hodně nul.

Takže v zemi neomezených možností děti hamburgery neobracejí. Děti tu stojí v bezpečné vzdálenosti od všeho, co pálí nebo prská olej, a zářivě se usmívají na zákazníky. Bezpečnost je totiž na prvním místě. I kdyby měl ten burger v kuchyni zuhelnatět, hlavně že je mládí za pokladnou v bezpečí.

*****

Ale nemyslete si, že sehnat práci bylo tak snadné. Než se ta moje holka probojovala k pokladně, musela si projít slušným osobním zemětřesením. Člověk si v šestnácti naivně maluje, jak na něj svět čeká s otevřenou náručí a podepsanou smlouvou, ale realita má úplně jiný smysl pro humor.

Nejdřív to zkoušela v Publixu. Ticho po pěšině. Pravděpodobně usoudili, že se bez ní jejich regály s potravinami obejdou. Pak přišel na řadu Barnes & Noble, protože miluje knihy. Člověk by řekl, že v takovém prostředí bude zájem o nadšeného čtenáře, ale knižní gigant zřejmě na její literární vkus neslyšel.

A tak já, jako další naivka, jsem jí nabídla místo u nás v obchodě. Prvotní reakce? Pohled, jako bych jí nabízela brigádu v uranových dolech. „V žádném případě.“ O pár měsíců později, když realita začala kousat, se karta obrátila.

Ale nebyla jsem dost rychlá a nakonec zafungovalo to, co hýbe světem odjakživa a všude, od Prahy po Ameriku: kamarádky. Tři z nich už byly „zaháčkované“ v hamburgerárně. Stačilo jedno slovo, jedno zatažení za rukáv a bylo hotovo. Žádné složité pohovory, prostě staré dobré doporučení u friťáku.

A tak tam teď stojí. Za pokladnou.

Je to zvláštní pohled. Šestnáctiletá holka, která by u nás doma v tomhle věku dostala pravděpodobně ještě vynadáno, že se zapomněla venku a přišla pozdě na večeři. Tady v USA už ale stojí v první linii a čelí hladovým zákazníkům.

Musím se přiznat, že jsem na ni hrdá. Ale pššt, říkám to jenom vám. Vždyť to znáte, anonymně, v bezpečí internetových vln. Vnučka tenhle blog nečte, takže moje pověst „přísné babičky“ zůstává neposkvrněna.

***

Kdyby ho náhodou četla, měla bych pro ni jednu radu: Ty výplatní pásky si pořádně schovej.

Až přijde čas na vysokou, budeš ty peníze potřebovat. A možná v mnohem větším množství, než si dokážeš představit. Říkám to z lásky a s jistou dávkou životního skepticismu.

Jenže marnost nad marnost... ona si šetří na auto. A v tomhle souboji babičkovská moudrost proti vidině vlastního volantu na plné čáře prohrává.