Je k uzoufání, když okolí, byť v dobrém úmyslu, radí někomu, jak má žít.

Volný vztah si představit umím, začít si se ženáčem ne.

Každý, kdo "nebečí se stádem" je podezřelý. Dávno jsem poznal, že ten "velký život je složen z malých věcí."

Nic neobvyklého, život píše takovéto příběhy a občas je prožíváme i sami, jen je nikomu většinou z jasných důvodů nikde nepublikujeme.

Klasik k tomuto vztahu říká následující: ,,Nejkrásnější milování je, když milence nevadí, že je muž ženatý a muž se za to nestydí.“

Karma za příběh z běžného života.

Takhle žít bych nedokázala, možná jsem příliš sobecká, abych se dělila o muže a byla si vědoma, že láskyplná slova dělí půl na půl, aby na každou něco zbylo, navíc jsem v sobě vždycky měla příliš mravnosti na vztah s ženáčem.

Zvolila si cestu proti proudu, kterou ne kazdy pochopi. Ale srdci tezko poroucet, tak snad jsou stastni a snazi se neublizovat

To ne, právě že nechtěla nikomu ublížit, tak se smířila s tím, co bylo. Stále nikdo nic neví...