Mějte se rádi, dokud je čas

„Sara měla dneska k snídani celou pizzu.“ Řekla mi to Ariel a znělo to skoro jako pochvala. Pak se pousmála: „Teď už se hlídat nemusí, viď?“ Až ve mně zatrnulo, jak ta věta byla smutná.

Sara se totiž hlídala skoro celý život. Ne že by někdy byla nějak obrovská. Kdo ji znal před lety, ví, že to byla prostě normální ženská. Jenomže ona sama se tak nikdy neviděla.

Pořád nějaká dieta. Pořád dokola seznam zakázaných věcí. Věčný pocit, že by měla být menší, lehčí, hubenější.

Jednou dala na Facebook fotku před a po. Pod ní svítil nápis: Zeptej se mě, jak jsem to dokázala.

Tak jsem se zeptala.

Nabídla mi nějaké zázračné prášky na hubnutí objednané na internetu, a tak jsem s díky odmítla: „Nemůžu si vzít ani obyčejný Coldrex, aby mi nevylétl tlak do stropu. Tohle pro mě fakt nebude.“

Tím to pro mě skončilo. Aspoň jsem si to tehdy myslela.

Až mnohem později jsem se dozvěděla, jak to bylo doopravdy. Nechala si podvázat žaludek. Potom si píchala ty populární injekce na hubnutí, které byly určené pro diabetiky. Dlouhé měsíce. Možná roky. Dělala zkrátka všechno, co se dalo.

A kila opravdu mizela. Jenže pak mizela dál. A dál. A dál.

Před třemi měsíci jí našli agresivní rakovinu žaludku.

Dneska už je doma. Léčba nezabrala, dochází k ní hospicová služba a bolesti tlumí morfiem. A ona má upřímnou radost z toho, že dokázala sníst k snídani celou pizzu.

Celou pizzu.

Když mi to Ariel vyprávěla, nemohla jsem na to přestat myslet.

Kolik let života vlastně promarníme tím, že bojujeme sami se sebou? Kolik ženských se každé ráno podívá do zrcadla a okamžitě najde deset důvodů, proč nejsou dost dobré?

Příliš tlusté. Příliš staré. Příliš vrásčité. Příliš... doplňte si ze své zkušenosti.

A přitom někde sedí ženská, které ještě není padesát a určitě by dala úplně všechno na světě za to, aby mohla řešit jenom blbých pár kilo nadváhy. Za to, aby ji nebolel žaludek. Za to, aby nemusela počítat kapky morfia. Za to, aby měla před sebou ještě aspoň rok života.

Neříkám, že máme od zítřka snídat pizzu. Jen si myslím, že bychom se měli mít rádi o trochu víc.

Ne až zhubneme. Ne až budeme mladší. Ne až budeme stoprocentně dokonalí.

Ale teď.

Protože o zdraví začneme přemýšlet, až když ho ztrácíme.

Tak se mějte rádi, dokud je čas. Takoví, jací jste. Možná jste totiž mnohem krásnější, než si vůbec dokážete připustit.