Máte knihu, na kterou nemůžete zapomenout?

Čtenářky, znáte ten pocit? Máte nějakou knihu, která se vám neustále odvíjí v hlavě? Jako mně teď Luciina volba od Dagmar Berkové.

Není to kniha, kterou dočtete, vrátíte ji do police a jdete si po svém. Není to ten typ čtení, po kterém si v klidu jdete udělat čaj. Spíš ji zavřete, zůstanete chvíli sedět a koukáte do zdi. Zjistíte, že vám nějak překáží v hlavě. A nejde odložit.

Žádné tanečky kolem horké kaše. Čte se rychle, skoro nenápadně. Autorka netlačí na emoce, nic vám nevysvětluje. Jenže pod tím vším jsou věci, které nejsou lehké. Chlad. Ticho. Věci, které se v rodinách často neříkají, ale stejně tam jsou a člověk si je nese s sebou dál.

Je to příběh matky a dcery. O vztahu, kde se city moc neřešily, ale přesto měly velký vliv. Předávaly se dál bez návodu a bez šance před tím vším utéct. O dětství, které sice skončilo v kalendáři, ale ve skutečnosti se vrací pořád dokola, jen pokaždé v jiném balení. A o tom, jak těžké je uvědomit si, že na to, na co jsme zvyklí, nemusí být v pořádku.

Některé postavy vás budou vyloženě štvát. Budou vás rozčilovat a nebudete jim chtít rozumět. Já jsem jim místy ani rozumět nechtěla. Ne proto, že by byli špatně napsaní, ale proto, že takoví lidé prostě jsou. Ne každý je milý. Ne každý se snaží. Někteří jsou odtažití, ztuhlí a berou chlad jako normální stav. A nijak se s tím nemažou.

A někde během čtení mi došlo, že už to dávno není jen jejich příběh. Že se mi do hlavy začínají cpát otázky, které jsem si původně klást nechtěla. Takové ty, co si člověk raději nechává na jindy. Nebo na nikdy.

Jak moc nás vlastně ovlivní věci, o kterých jsme sami nerozhodovali?

A kdy se z „tak to prostě bylo“ stane „takhle to už nechci“?

Luciina volba není čtení pro lehký večer s dekou a očekáváním, že si zlepšíte náladu. Spíš pro chvíli, kdy máte odvahu podívat se na věci bez růžového filtru a smířit se s tím, že ne všechno se dá v životě hezky vyřešit.

Není příjemná. Není lehká. Nutí vás připustit, že některé věci nikdy v pořádku nebyly. A že se s tím člověk musí nějak srovnat.

Máte to taky tak? Která kniha naposledy nedala spát vám?