Když se zrcadlo i paměť spiknou

Aneb jak jsem svoji ex-kolegyni poslala do důchodu. Říká se, že věk je jen číslo. Problém nastane tehdy, když si ho snažíte tipnout u někoho jiného.

V našem obchodě je taková fluktuace lidí, že si člověk nemůže pamatovat každou tvář. Ale tuhle bývalou kolegyni jsem si pamatovala. Po pár letech se u nás objevila jako zákaznice, a tak jsem k ní s upřímným zájmem vyrazila.

„Ahoj! Jak se máš? Už jsi taky v důchodu?“ zeptala jsem se zvědavě.

Dívala se na mě dost udiveně, ale ani to mě nezabrzdilo. „Já už jsem v důchodu a pořád pracuju. Jsme asi stejně staré, ne?“ tipla jsem si sebevědomě.

„Mně je přes padesát a do důchodu mám ještě deset let,“ zamračila se na mě. V tu chvíli jsem byla docela ráda, že mi za to zneuctění jejího mládí jednu nevrazila.

Erika a její „maminka“

Včera jsme byli na svatbě manželovy vnučky. Hrozně to letí, pamatuju si ji jako malou holku, která jezdila na různé taneční soutěže. Ona a její mladší sestra tak procestovaly Ameriku. A najednou je z ní nevěsta! Moc jí to slušelo, i ségře, která jí šla za družičku.

Byla to nádherná svatba, přesně tak, jak to v Americe chodí. Seděly jsme venku u rybníka a bylo opravdu nádherně. Sluníčko svítilo, bylo asi 27 stupňů a všichni jsme byli v letních šatech. Oddával je manželův vnuk, který si neodpustil několik vtipných poznámek ke své sestře.

Svatba byla plná legrace a překvapení, ale i tam nás s Devon, manželovou neteří, dostihlo téma věku. Když jsem jí líčila svůj trapas z obchodu, jen jí zajiskřilo v očích.

„To znám,“ smála se. „Já jsem ze školy už přes dvacet let a nedávno jsem potkala mámu svojí spolužačky Eriky. Mávala na mě tak nadšeně, že jsem si říkala, jakou má radost, že mě vidí. Tak jsem k ní šla a pozdravila ji.“

Paní se na ni podívala a povídá: „Ty mě asi nepoznáváš, viď?“

„Ale jo, poznávám,“ usmála se Devon. „Vy jste Eriky maminka.“

Žena chvíli mlčela a pak řekla: „Ale ne. Já jsem Erika.“

Zkrátka, někdy si člověk myslí, jak má skvělý odhad, a přitom střílí úplně vedle. Ale i takové trapasy, kdy by se člověk nejraději neviděl, k životu patří. A aspoň bylo o čem mluvit u svatebního stolu.