Když se vdovec utrhne

Přivezla jsem si ho domů sama. V kufříku. Byl to krátký let s pravdou navrch. O tu jsem ale fakt nestála.

Žádné vysvětlení. Žádný dopis na rozloučenou. Jen decentní urna s nápisem „Remains“ - česky volně přeloženo jako „Zbytky“. A k tomu notebook, poslední dědictví digitálního věku.

A v něm?

Našla jsem tam milostné e-maily - a jméno v nich nebylo moje. Tak komu byly adresovány?

Jiné ženě.

Zapátrala jsem v hlubinách počítače a objevila tam i oddací list z Las Vegas. Stejné jméno jako na milostných dopisech. A u toho poznámka: „My wife.“

Jistě. A já jsem kdo? Účetní Kamarádka? Služebná v domácnosti?

Sedím tu s otevřenou lahví vína. Pořád nevím, co mám dělat s popelem člověka, který měl současně dvě manželky a z nějakého důvodu považoval za zbytečné nás o tom informovat.

Pořád mi říkal, že mu připomínám jeho zesnulou ženu. Vždycky tak zasněně, skoro dojatě. Prý osud. Prý druhá šance.
A koho mu připomínala ta druhá? Anebo jsem byla ta druhá já - jenom v jiném státě?

To je tak, když se ženská zamiluje na stará kolena.

A ještě horší je, když mužský v pozdních letech ovdoví, utrhne se ze řetězu a pustí se do života bez dozoru. Přestane přemýšlet hlavou, kterou má na krku, a zapojí tu, co nosí o patro níž. Výsledek na sebe nenechá dlouho čekat.

V jeho případě byl bohužel konečný.

Deset let jsem měla pocit, že mám o koho se opřít. A on si mezitím neuměl poradit ani sám se sebou, chudáček. Tolik tajemství, tolik lásky. A tolik lží.

Ty už se v osmdesáti holt blbě zvládají. A on si klidně umře. A co s tím mám tedˇ dělat já?

Sedím „v našem“ floridském domku, zírám na tu elegantní nádobu na krbové římse a přemýšlím, jestli má vůbec smysl mluvit s popelem.

A on?

Zatím mlčí. Možná jen sbírá odvahu, jak mi to všechno vysvětlit.

Tenhle dům už není náš. A možná nikdy nebyl. Stejně jako on nikdy nebyl celý můj. Jen si mě na chvilku pronajal. A ty roky s ním byly krásné - tak krásné, že stále ještě nevím, jak se na něj zlobit. Spíš je mi líto, že mě podvedl.

A tak jsem tu. Vdova číslo jedna. Nebo číslo dvě. Záleží, z jakého státu zrovna voláte. Možná bychom se s tou druhou vdovou mohly sejít nad lahví vína a porovnat oddací listy. Já mám pátek, ona má středu. Já Florida, ona Nevada.

A mezitím – co děti z prvního manželství? Už slyším ten křik v právní kanceláři:

„Kolik žen měl ten chlap, sakra?! A měl vůbec závětˇ?

Možná ne. Vlastně jsem ho nikdy doopravdy neznala. Určitě si myslel, že to nějak dopadne. Jako vždycky.

Nevím.

Vím jen, že někde ve Státech teď jiná vdova drží v ruce jeho prsten a věří, že byl celý její. Tak jako já věřila, že byl celý můj.