Jsem vtipná,

a nejvtipnější jsem vždycky v době, kdy mi není moc do smíchu.Bojím se budoucnosti a jsem svázaná v přítomnosti. Jdu pomalu, automaticky kladu jednu nohu před druhou. Vypadá to, že se jenom tak procházím

a já  jsem zatím jenom štˇastná, že ještě nemusím nic řešit. Ještě se nic nestalo. jen se procházím a snažím se zapomenout na zítřek. Zítřek nikdy nebude, budoucnost se z mého života vytratí. Existuje jenom tady a teď. Ještě nic neřeším, jenom si tak pomalu kráčím a předstírám, že budoucnost neexistuje a nikdy existovat nebude.

A tato epizoda se stala v době, když můj první americký manžel Nik, kterému bylo v době, když onemocněl, pouhých šestačtyřicet let a já jsem se o něho čtyři roky starala a navíc jsem chodila do práce.

Zoufale jsem se snažila přežít a snažila se žít přítomností. A ve své přítomnosti jsem opravdu zoufale potřebovala dobré zdravotní pojištění, proto jsem se vrhla do práce v obchodě.

A jednoho dne mě v  práci zaujala zákaznice, jejíž oblečení se trochu vymykalo standartnímu oblečení, které bylo v Americe "cool". Možná vás překvapí, že tenisky v USA nejsou "in" pouze letošní rok, ale nosily se už před třiadvaceti lety. Většina žen nosila pohodlné tenisky a šortky, pohodlí především.

Zákaznice mě zaujala nejen svým dress codem, slušivým kostýmkem a nošením lodiček na podpatku, ale také zkamenělým obličejem. Jako by její tvář neodrážela žádné emoce, přistoupila s kamennou tváří  k pokladně s velkým množstvím banánů. Nekupovala nic jiného, než obrovské množství banánů.

Ani se neusmála, když jsme banány postupně vážily.

"Asi máte ráda banány," nadhodila jsem přátelsky, protože jsem potřebovala z lidí cítit energii a světlo a tahle paní se chovala chladně jako zimní království.

"Banány nejsou pro mne, jsou pro hosty," překvapila mě svoji odpovědí. Nečekala jsem, že jí budu stát za odpověďˇ. Opět se na mne chladně podívala, ani její oči se neusmály.

"Takže vaši hosté budou asi opice, že?" zahlaholila jsem vtipně. Jakmile jsem svoje slova vypustila do prostoru, uvědomila jsem si, že jsem se nechala trochu unést. Zákaznice nevypadala na to, že by pracovala v zoologické zahradě, a tak jsem urazila její přátele tím, že jsem je nazvala opicemi.

V této trapné situaci, do které jsem se dostala, jsem pro změnu zamrzla já a očekávala jsem, že mne zákaznice požádá, abych zavolala vedoucího a nejraději toho nejvyššího manažera. Dojela jsem na svoji prostořekost. 

Byla to ode mne drzé, ale byla jsem si skoro jista, že by mne kvůli takové prkotině nevyhodili.

"Musím být opatrnější," napomenula jsem se. Nepotřebovala jsem další potíže; měla jsem jich dost a svou práci jsem nutně potřebovala. Zoufale jsem potřebovala dobré zdravotní pojištění. Návštěvu lékaře jsem dlouho odkládala a melanom na noze nevypadal dobře. Věděla jsem, že mám melanom, vyhledala jsem si ho na počítači. Potřebovala jsem dobré zdravotní pojištění a čas, abych mohla jít k lékaři. Bláhově jsem si myslela, že je stále čas a lékař mi může melanom odstranit v ordinaci dermatologa.

Jak jsem si měla najít čas pro sebe, když jsem čtyři roky žila v obavách a strachu o manžela? A co Nik? Ten se o moje problémy staral čím dál méně, měl hodně svých problémů. Stále jsem odkládala návštěvu lékaře, dokud se Nik nebude cítit lépe, ale kdy to bude? Bylo mu čím dál hůř. Svého lékaře jsem stále odkládala na později, půjdu tam až později. Ale kdy? Až bude pozdě?

Zamyslela jsem a stála přikovaná k podlaze. Co všechno proběhne hlavou během několika vteřin, když mne zákaznice překvapila: "Jsem manažerka v hotelu a banány dostanou hosté k snídani," oznámila mi paní se svým mrazivým klidem. A potom odešla.

Oddychla jsem si, moje prostořekost se obešla bez manažera. Od té doby se snažím na tuto situaci nezapomenout, a když mi opět připadá, že se kolem mne hroutí nebesa a začnou mne napadat vtipné poznámky směrem k zákazníkům, krotím se a opakuji si pod vousy:

Nebudˇ vtipná Nebudˇ vtipná!