"Jdeme na skleničku vína?"

Proč ne? Rozzářit si naše šedivé v komunismu prožité dny, vinárna bylo zpestření, na které jsme si s kamarádkou zvykly. Většinou každou středu jsme spolu šly do naši oblíbené vinárničky.  

Pokecaly jsme, daly jsme si večeři a několik skleniček vína. S kamarádkou byla legrace, bylo nám kolem pětadvaceti let, a tak jsme ještě měly chutˇ se smát. Život byl před námi. Už jsem sice byla vdaná, ale manžel většinou domů z práce nepospíchal. Budˇ zůstával o něco déle v práci a nebo měl spoustu kamarádů, kteří potřebovali pomoci, jako je s přístavbou v baráku, stavěním nového domu apod. Můj manžel se neustále někde toulal, peníze domů nosil, a tak jsem neměla důvod podezírat ho z nevěry. Děti jsme neměli a na samotu jsem si za několik let manželství zvykla.

V kavárně jsme si za nějakou dobu vytvořili partu lidí, se kterou jsme se dobře bavili. I oni nesouhlasili s režimem, který vládl. V té době jsem jeden den v týdnu patřila ke "kavárenským povalečům".

Naši siestu a pohodu kavárenského života narušilo jedno pitomé MDŽ, svátek, který se každý rok slavil podnikově. Soudruzi nám dali kytičku a potom byla zábava a spousta alkoholu. Tak trochu jsme se s kamarádkou, která byla i moje kolegyně, opily už na oslavě MDŽ. Kytičku jsme hodily do kanceláře, a protože byla středa, vyrazily trochu ovíněné a v dobré náladě do oblíbené kavárny. Tam už seděla naše parta skoro v plném počtu. Ve 22:00 hodin nás z kavárny vyhazovali a kamarádka musela běžet na poslední autobus. Musela ho stihnout, odjížděl před půlnocí a zavezl ji do nedaleké vísky, kde bydlela.

"Hodím vás domů," nabídl se jeden z našich kamarádů. "Jsem tady autem," vysvětlil, když jsme se udiveně na něj koukly. Uvědomila jsem si, že on celý večer alkohol nepil, dal si večeři a popíjel nealko.

Proč bychom nesouhlasily? Naložil nás, protože za rohem vinárny měl zaparkované auto, nejdříve jsme vyrazili směrem kamarádčina víska, kde ji vysadil a se mnou se vracel zpátky do města. 

"Chceš se podívat na osvětlené město?" zeptal se, a aniž čekal na moji odpovědˇ, zabočil na lesní cestu a vyjeli jsme vysoký kopec. Před námi se opravdu rozprostřel krásný výhled na město, které bylo osvětleno pouličním osvětlením, za komunistů ve městě nezářily žádné reklamy. A protože noc byla bez mráčku,měsíc dodával svým svitem tajuplný a nebezpečný nádech..

Nevím, jestli měsíc a nebo spotřeba vína, udělaly své. Z auta jsme ani nevystoupili...

Opravdu, měli jsme spolu takové: techtle a mechtle, ani ne tak techtle, jako mechtle. Libor byl  pěkný chlap asi tak ve věku mého muže, který byl o pár let starší, než jsem byla já.

Byl to ulet, který jsme ani jeden z nás nekomentoval. Mlčky mě zavezl před náš věžák, řekla jsem mu: dobrou noc a zapadla jsem rychle do výtahu. Manžel ještě doma nebyl, vyčistila jsem si zuby, v rychlosti hupla pod sprchu a do postele. Jen co jsem ulehla, v zámku zaharašil klíč, manžel se vracel domů, byla jedna hodina a třicet minut...

Svědomí je pěkný prevít. Hryzalo mě a měla jsem chutˇ se manželovi přiznat... Neměl však čas, v sobotu i v neděli vstával brzy ráno a vyrazil pomáhat kamarádům na stavbu a nebo zůstal doma a vstal až na oběd. Odpoledne jsme zůstali spolu a mně se takové vzácné chvilky porozumění nechtělo kazit vyprávěním o moji nevěře. Nechtěla jsem o ni nikomu vyprávět, chtěla jsem na ni zapomenout, vygumovat ji ze svého vědomí. Jenom moje nejlepší kamarádka o ni věděla, a proto souhlasila, že si najdeme jiný podnik, kam budeme chodit na večeři a na vínko. Po sklenici vína jsme ihned pospíchaly domů. V naši oblíbené kavárně jsem nebyla už přes měsic a Libora částečně ze své paměti vymazala...

Jednoho deštivého dne, v pět hodin odpoledne, pamatuji si to jako dneska: zvonek. Běžela jsem otevřít a doslova: krev by se ve mne nedozeřal. Za dveřmi stál Libor, opíral se o zedˇ u dveří a smál se mému zdešenému pohledu.   .

"Co tady chceš?" vyhrkla jsem překvapeně a málem mu přibouchla dveře před nosem.

"Neviděl jsem tě už měsíc, mám starost, co je s tebou," přestal se usmívat, zvážněl.

"Co kdyby byl manžel doma?" myšlenka, která mě velice znepokojovala.

"Zahrál bych omyl, na něco bych se ho zeptal," uklidnˇoval mě. Jeho sebejistotu jsem nesdílela. "... a ty jsi mi říkala, že on chodí domů až v noci."

Měl pravdu, často jsem mluvívávala o manželovo pozdních příchodech.

"Musíš odejít, může přijít, dneska může přijít, prší. Jdi pryč a už sem nikdy nechodˇ." Položila jsem mu ruce na prsa a odstrčila ho zpátky na chodbu a rychle jsem zabouchla dveře.

Měla jsem asi nějaký radar, protože jsem si akorát nakrájila kuřecí maso, hodila ho na pánev a  v zámku klíč. Manžel přicházel domů už před šestou hodinou. Běžel mi mráz po zádech, jenom jsem si vzpomněla, kdyby přijel o něco dříve, mohl nás s Liborem vidět, jak se bavíme na chodbě před bytem. Co bych mu asi vysvětlovala, ani jsem z kuchyně nevykoukla, stále jsem byla pod stresem, který mi Libor svoji nečekanou návštěvou způsobil. Manžel zavřel dveře od bytu a volal na mě:

"Postav na kafe, vedu návštěvu,"

Vykoukla jsem z kuchyně a myslela jsem, že to se mnou sekne a nejraději bych se propadla do přízemí, než se podívala Liborovi do očí. Stál za zády mého manžela, byl vysoký o hodně vyšší, než můj manžel, a tak jsem měla možnost vidět, jak se na mě culí. Připadalo mi, že jsem ho vyhodila dveřmi a on se k nám vrací oknem. Sice na mě dělal ksichtíky, jako že on nic, že on muzikant...

Zapadla jsem zpátky do kuchyně a dýchala a zhluboka dýchala, abych opravdu neomdlela a natáčela jsem do konvice vodu, aby uvítala vzácnou návštěvu.

"Pojdˇ k nám," volal mě manžel z obýváku.

"Nemůžu, vařím večeři," odpověděla jsem mu a připravovala se na nejhorší scénář, že Libor manželovi řekne o našich techtlích a mechtlích a co odpovím, co budu dělat? Sbalím si věci a vypadnu z našeho bytu jako ta nejhorší děva ze města, která byla nachytána...

Manžel si přišel pro kafe a donutil mě jít do obýváku, už dopředu jsem se tvářila odmítavě a nepřívětivě.

"Omluv manželku, ona nemá ráda návštěvy," řekl Liborovi manžel. "Ale to si musíš poslechnout," otočil se na mě manžel. "Představ si, jdu od trolejbusu a koho nevidím jít proti mě... Libor je můj kamarád z vojny, sloužili jsme spolu..." Oba mužští mi předvedli, jak jsou ze svého nečekaného setkání nadšeni a ani nepostřehli, že se se mnou zatočil obývák.

Nebyla to ta katastrofa, kterou jsem očekávala, ale katastrofa to byla: kamarád z vojny poseděl, povečeřel, dostal další kafe a teprve potom vypadl. Každou chvíli si užíval, protože na mě viděl, že bych ho nejraději z bytu vyhodila: kamaráda z vojny.  Zlobila jsem se na něj, proč vůbec přistoupil na takovou hru, ale měla jsem se zlobit na sebe. 

Náš románek skončil dříve, než vlastně začal. Sice se k nám ještě několikrát snažil Libor vnutit, ale manžel na něj neměl čas, měl jiné kamarády. Později se Libor oženil a zmizel z mého života. Oddychla jsem si.