Jak jsme se s manželem „opili“

Ale ne na Silvestra. Už jsem to prostě nemohla vydržet. Asi dva týdny před koncem roku jsem se rozhoda, že oslava začíná.

Přišla jsem z práce s pořádnou depkou a vzpomněla jsem si na jedno zapomenuté balení růžového Prosecca v lednici v garáži. Jsou tam čtyři malé lahvičky, každá vysoká asi deset centimetrů, prostě takové „pidi víno“, které kdybyste nabídli „příteli“ vín, tak by se jenom olízl za malou chutˇovkou.

Vytáhla jsem jednu lahvičku, v kuchyni vzala skleničku na víno - přece nejsem žádný barbar, že?- a odlila si čtvrtinu. Pak jsem si dvakrát „cucla“. Opravdu jsem se ani nenapila, takové decentní smočení rtů. A reakce? Tvářičky mi zčervenaly, krk se sevřel, jako bych spolkla drátěnku, a na další pokus už ani nedošlo. Hodinu mi trvalo, než jsem se vzpamatovala.

Co to bylo? Alergie na víno? Občas si dám pivo a nic takového se nestane. No, rozhodla jsem se, že už bylo dost experimentů a posunula jsem skleničku směrem k manželovi.

„Musíš to dopít, přece to nevyliju.“

„Ofrnˇoval“ se, protože ani on neholduje vínu, hlavně růžovému. Přitom kdysi, ještě než jsem mu vstoupila do života, hrál si na vinného experta. Chodíval na ochutnávky vín se svou dcerou, která miluje červené. Tam se učil převalovat víno na jazyku, rozeznávat ty jemné nuance chutí, barvy a vůně.

Ale vínu ani jinému alkoholu manžel nikdy nepropadl. I nadále zůstává u svého kafe, sklenice mléka k obědu nebo k večeři a občas kolu.

Kdy manžel pije alkohol? Jedině na naší chalupě v Čechách. Tam se při grilovačkách sejde spousta příbuzných, nálada je uvolněná, a manžel zapadne do veselého českého chaosu. Rozjařeně se baví, protože někteří lidé po několika skleničkách alkoholu začínají mluvit anglicky. A ti, co anglicky umí, tak po několika skleničkách přestávají anglicky rozumět. Ale manžel si rozumí se všemi. Pivko a dokonce i slivovička, prostě jede s davem. Příbuzenstvo mi ho pokaždé dokonale opije.

Ale zpátky k Proseccu. I po mém „velkém ochutnávání“ byla lahvička stále skoro plná. Manžel, věrný svému mléku, ji odmitl dopít.

„Přece to nevyleju,“ ozvala se ve mně opět šetřilka, co by si nechala koleno pro dolar vrtat.

Naštěstí mě osvítil geniální nápad: Proč bych měla být opilá jenom já? Druhý den jsem pekla maso a zbytkem růžového vína jsem ho polila. A bylo po problému.

V lednici mám ještě další tři lahvičky toho růžového elixíru, ale drama už nečekejte. Moje kamarádka a šéfka se obětuje. Souhlasila, že ty lahvičky dobrovolně vypije.

A já? Já to s alkoholem zkusím zase někdy příště.