Jak jsem si užívala v lázních

"Pojedete do lázní," oznámila mi lékařka překvapivou věc. Nejspíše ji hryzalo svědomí, protože ani ne před rokem, když jsem jí chtěla vysvětlit, jak můj vysoký tep, který trvá čtyřiadvacet hodin a sedm dní v týdnu mi nedovolí

si odpočinout a už vůbec ne usnout, mne odbyla slovy:
 "Co byste ještě chtěla? Není vám ani čtyřicet a mám vás snad poslat do důchodu? Budˇte ráda, že jste neměla rakovinu," skončila svoji domluvu a zlost z ní jenom čišela. Má to cenu bavit s někým, kdo je plný zloby? Nemá.

Naštvala jsem se, a když se dožeru, tak přestávám mluvit. Ticho po pěšině, hodila jsem po doktorce pohled, že kdyby ten zabíjel, tak padla jako podˇtatá. Vypadla jsem z ordinace.

Díky tomu, jak jsem se cítila, a jak jsem nebyla schopna se ani pořádně najíst, získala jsem sníženou imunitu, a s ní byla pro mne uplná hračka chytit si salmonelu v kombinaci s nějakou zabijáckou bakterií.

Nesešel se ani rok s rokem a byla jsem opět na vyšetření u paní doktorky, která měla tentokrát lepší náladu.

"Jak se cítíte?" zajímala se.

"Nestěžuju si! Paní doktorko!" byla jsem poučena z minulé návštěvy a slova jsem odsekávala. Očekávala jsem, že se budeme bavit stejným způsobem jako před několika měsíci, když jsem u ní byla na kontrole.

"Řekněte mi, máte problémy?" byla jako vyměněná a domáhala se spolupráce.

No, nechtěla slyšet o problémech? Tak jsem je na ni vychrlila. Vyslechla mne a šla ke stolu se podívat, co mi vlastně naordinovala za medikaci...

"Ale vždytˇ vy berete uplně špatné prášky," vylekala se. Nezeptala se, kdo mi léky předepsal, protože věděla, že to byla jenom ona sama. Snad měla i výčitky svědomí, protože rychle rozhodla:

"Pojedete do lázní."

Jediné lázně, které mi ona mohla napsat byly ty Františkovy.

"Sice nejsu pro vaši diagnozu, už vám nepomůžou, ale odpočinete si tam."

Odpočinu si? Toto slovo se mi líbilo, hrozně ráda bych si už někde odpočinula, neustále jsem běžela maraton, a to vysiluje.

-----------------

Sbalila jsem si kufry a začátkem prosince jsem se ocitla ve Františkových Lázních. Bylo mi jasné, že to byl asi jediný termín, kdy byly lázně dostupné, většina ženských před vánoci uklízela a pekla a nikam jet nechtěla. Ale nedělala jsem ani jedno ani druhé, nejvíce jsem ležela jako líná mrcha v posteli. Nefungovala jsem, zrušila jsem každého, kdo po mne něco chtěl. Neměla jsem už nic na rozdávání, energie došla.

Když jsem vylezla z vlaku a udělala první krok ve Františkových Lázních byl všude poprašek sněhu a lázně byly pohádkově krásné. Dýchal z nich klid a mír, což jsem potřebovala. V budově, kde jsem měla být na měsíc ubytovaná, jsem prošla přihlášením a také jsem na otázku stravování, jestli vyžaduji vegetariánské jídlo, odpověděla, že ne. Ne, nejsem vegetariánka.

Jen, co jsem vlezla na pokoj, kde už byla moje jediná spolubydlící Anička, svůj postoj ke stravování jsem malinko přehodnotila.

"Budeme si tykat," navrhla mi nejdříve Anička, a protože byla starší, měla na tento návrh právo.

"Proč jsi si nedala vegetariánské jídlo?" byla její překvapená otázka.

"Nejsem vegetariánka," odpověděla jsem, protože jsem nikdy o tom co jím nepřemýšlela, a vegetariánství nebyl tenkrát ještě takový hit, hlavně ne v Čechách.

"K snídani ti budou dávat salám," postrašila mne Anička a já už jsem uháněla napravit svoji chybu.

"Prosím o změnu ve stravování, ráda bych si dala vegetariánské jídlo,"

Sestřička, která byla pověřena se zapisováním udajů, vybafla na svoji kolegyni:

"To mám tak nejradši, doma sní všechno a sem přijedou a myslí si, že  po vegetariánském jídle shodí kila."

Koukla na mne a zjistila, že žádných kil se zbavovat nepotřebuji, a asi proto se mne zeptala:

"Co jíte doma?"

Začala jsem s tím, co nejím:

"Nedávejte mi žádný uzeniny ani bílý pečivo. Taky nejím hovězí ani vepřový maso." Zapřemýšlela jsem co vlastně jím: "Pečivo jenom celozrnný, jogurty, hodně jogurtů, sýry, zeleninu uvařenou v páře a nebo syrovou. Občas si dám kuřecí nebo ryby, ale nesmí to být pečené, nejraději vařené ..."

Jak jsem jí říkala svůj jídelníček, teprve v této chvíli jsem si  uvědomovala, že normální strava, kterou budou servírovat nevegetariánům, by mi udělala pěkně zle. Že už pár let mám jiný stravovací režim, který by se opravdu mohl nazvat: vegetariánský, což uznala i sestřička, která moje stravovací návyky vyslechla. Uplně bez řečí, mne zařadila mezi vegetariány. 

S Aničku jsme byly skoro nerozlučná dvojka, jenom na procedury jsme chodila každá zvláštˇ. Na jednu z procedur asi nikdy nezapomenu. Musela jsem se vysvléknout do naha a stoupnout si zády ke zdi, která byla z dlaždiček. A jak jsem tak stála nahotou zranitelná zády ke zdi a  v obavách, co si na mne připravili tentokrát a co mne ještě může vyléčit... Ani v nejhorším snu by mne nenapadlo, že toto je léčebná procedura. Do místnosti vešla statná pracovnice, fyzioterapeutka nebo jak se všichni pracovníci v lázních nazývají , ta vzala do ruky hadici, namířila ji proti mně a silným proudem vody mne mrskla proti tvrdé zdi. Bylo to tak nečekané a šílené, jakmile jsem udělala krok na stranu, tak ona tam namířila hadici s proudem vody. Nezbylo mi nic jiného, než utěk z týraného prostoru.

"Nevidíte kolik vážím, že takový proud vody nevydržím?" byla jsem vzteklá, takže jsem stížnost přednesla i doktorovi.

"S vámi je to těžký, když vám škrtnu i tuto proceduru, tak už vám jich moc nezbývá. Proč tady vlastně jste?" Zalistoval v mých papírech a zjistil, že Františkovy Lázně už pro mne nic udělat nemůžou, že už mne nikdo nevyléčí. Vzdal to, opět škrtal.

Přesto se mi tam moc líbilo, každý den od pondělí do pátku jsme s Aničku chodily před večeří cvičit. Posilovnu měl takový nádherný a příjemný chlapík. Ženské k němu vzhlížely a on mi říkal:

"Nebojte se, já cvičím s lidmi, kteří jsou nemocní, kteří jsou po infarktech apod."

Zakoupila jsem si dres na cvičení a cvičky, tak jako zamlada a trávily jsme s Aničkou každý večer v posilovně. Ono před pětadvaceti lety nebyl ještě takový výběr cvičebního oblečení, takže dres na spartakiádu, černé punčocháče a cvičky a byla jsem vybavena. Chvíli jsem cvičila, chvíli okouněla, potom zase cvičila...

Po večeři jsme  s Aničku šly brzy do postele. Povídaly jsme si a utahané brzy usínaly. Ženské z vedlejších pokojů se také dobře bavily. Vyrážely za tanečky do nedalekých restaurací a barů, potom u snídaně probíraly kdo s kým a kde, a kdy dorazily domů. Dům byl hned plný smíchu. Mužští a dědkové jim motali hlavy. Přesvědčovaly nás, abychom i my s Aničkou se zašly pobavit, protože tam se zažije spousta legrace. Opravdu?

"Chtěla bys jít tancovat?" zeptala se mne Anička, zbývalo už jenom několik dní do našeho odjezdu. "Možná jsi zůstávala se mnou na pokoji, protože já jsem nikam nechtěla jít. Kdybys byla na pokoji s někým jiným, mohla jsi chodit tancovat a bavit se."

Mýlila se. Netoužila jsem po nezávazném švitoření se žádným mužským, který si myslí, že lázně jsou pro pobavení bez závazků a chovají se, jako kdyby jim ujížděl vlak.

"Ve svým životě jsem udělala dost blbostí, už jsem dotancovala a vlak mi dávno ujel," přiznala jsem se Aničce.

"Jsi ještě mladá, tak s nima jdi, alesponˇ jednou, atˇ nemáš pocit, že jsi byla v lázních a ani jednou jsi si nezatancovala."

Výmluvy mi nepomohly, jednou večer jsem souhlasila, jdeme tancovat. Rozdováděné ženské z okolních pokojů mne chytly pod paždí a vzaly mezi sebe...

Bylo to hrozné. Po tak nádherných a klidných večerech, najednou hluk a prostopášní dědové, kterým ujížděl vlak. Každý se snažil urvat co nejvíce pozornosti a ještě něco jiného...

Utíkala jsem domů brzy, do klidu a ticha...

Povídaly jsme si s Aničkou a ona mi řekla:

"Ty si myslíš, že už jsi překonala zradu a bolest, kterou ti způsobil ten tvůj chlap. Ale není to pravda, s nikým se nemůžeš seznámit, dokud tuto kapitolu opravdu neuzavřeš. A zatím se tak nestalo, tím, že ho nevidíš, nesetkáváš se s ním, neznamená, že není v tvoji duši. Pořád se trápíš, měla bys to vědět."

Lázně skončily a my jsme se s Aničkou rozešly. Odjela domů, a to bylo až na Moravu. Mnohokrát jsem si na ni vzpomněla, byly to krásné chvíle ve ve Františkových Lázních.

Také mi vždycky říkala:

"Já vím, že tě séřu, protože ti  říkám věci, který nechceš slyšet, ale uvidíš, až se rozejdeme, že ti jednou budu chybět. Ještě si řekneš: Kdepak ta Anča asi je?"