Halloween skončil, psychopati zůstávají.

Jak poznat útočníka od zákazníka roku? Říká se, že strach má velké oči. Ale v mém případě měl spíš bílou masku z covidové doby… a v kapse tři šroubováky.

Byl den po Halloweenu. Den, kdy se polovina národa snaží smýt z obličeje falešnou krev a ta druhá předstírá, že tyhle „nesmysly“ neslaví. Já osobně klauny a masky nesnáším. Protože za maskou se může schovávat kdokoli – od stydlivého pojišťováka až po někoho, kdo vám v samoobslužné zóně názorně vysvětlí význam slova „přepadení“.

A pak jsem ho uviděla.

Stál ve frontě na samoobslužné pokladny. Vlastně… nestál. On v ní tančil podivné sólo. Pokaždé, když na něj přišla řada, udělal elegantní úskok stranou. Neměl v ruce banány ani galon mléka. Prostě nic. Jen kapuci a ten nepříjemný klid člověka, který vás vytáčí, protože víte, že si pro něco přišel.

Moje vnitřní detektivka Ivana okamžitě zpozorněla: něco tu nesedělo.

V jednu chvíli jsem si říkala, že patří k náhodnému davu nakupujících. Jenže dav zmizel – a on tam zbyl. Pochopila jsem, že se fronta nehýbe kolem něj. On se hýbe kolem fronty. A teď už se nehýbal jen kolem ní. Teď už se hýbal směrem ke mně.

Zkoprněla jsem.

V Americe potkáte v obchodě ledacos. Lidi v pyžamu, lidi v kovbojských botách a kloboucích, lidi, co si přišli koupit jen jednu věc a odjíždí s vozíkem plným krabic. Takže jsem si říkala: dobře, další originál. Jenže originálové většinou řeší slevy. Tenhle jako by řešil něco, co jsem ještě nechápala.

Jeho outfit byl, mírně řečeno, diskutabilní. Vysoká postava, kompletně v černé, kapuce naražená do čela. A k tomu ta bílá covidová maska. Vypadal jako postava z hororu. Z obličeje mu svítily jen tmavohnědé oči.

Když se pohnul, všimla jsem si, že mu pod krátkou bundou u pasu něco „klinká“. Ne takové to nevinné cinkání klíčů. Spíš zvuk, který říká: nejsem tady omylem. Bylo to pouzdro. A v něm nůž? Nebo pistole? Nebo snad dálkový ovladač na ovládnutí světa?

Vrcholem jeho řemeslné výbavy byly tři šroubováky, které mu drze vykukovaly ze zadní kapsy kalhot. Buď to byl nejděsivější opravář praček v historii, nebo se právě chystal rozebrat náš obchod na součástky.

V tu chvíli mi došlo, jak krutá je realita moderního pracoviště: máme biopotraviny, máme samoobslužné pokladny, máme úsměvy, ale alarm, kterým bych si přivolala pomoc? Ten je zřejmě až v příštím kvartálním plánu.

Využila jsem dotazu jiného zákazníka a vyrazila pro manažera. Jakmile mě zakuklenec ztratil z dohledu, došlo mu to. Ne, že se nudím. Že jednám. Že pro něj nejdu hledat banány, ale posily.

Když jsem se vrátila, podívala jsem se mu do očí. Ten pohled byl krátký, tvrdý a úplně jasný: vidím tě. A on se začal „nenápadně“ vypařovat.

Šlo mu to překvapivě rychle.

Jak to dopadlo? Nijak. Security mi s kamennou tváří oznámila, že výsledky jejich šetření jsou „přísně tajné“.

Takže dodnes nevím, jestli jsem mu přerušila nějaký plán, obhlídku terénu, nebo jen divné divadlo na téma: kdo se bude víc bát. Loupež století to nejspíš nebyla – u samoobslužných pokladen vám totiž nikdo neotevře kasu jen tak na požádání.

Možná to byl jen zmatený kutil s fobií z nákupních košíků.

Jedno ale vím jistě: husí kůži mám ještě teď.
A šroubováky zastrčené v zadních kapsách neberu jako nářadí. Ale jako varování.

.