Doba předvánoční

Předvánoční čas má opravdu dvě tváře. Jedna je uspěchaná, nervozní, plná front a prázdných peněženek. A ta druhá je sice vzácná, ale přesto se občas vynoří.

Uvědomíme si, že kouzlo Vánoc není v regálech supermarketů, ale v lidských srdcích.

Nevím, jak je to u vás, ale v našich obchodech vládne čistý chaos. Lidé pobíhají s výrazem, jako by jim šlo o život. Jsou nevrlí, netrpěliví, a upřímně - nedivila bych se, kdyby se některý ze zákazníků proměnil v draka a plival síru a ohenˇ. Ne, že bych se s takovými lidmi, co kolem sebe plivou síru, nesetkala. Občas jsem musela donést i hasicí přístroj.

O to více mě překvapilo, když se v našem supermarketu nečekaně objevil „Pohádkový dědeček.“ Abych pravdu řekla, on to nebyl „dědeček“ v pravém slova smyslu. Byl to chlap v nejlepších letech. Takový ten, co se asi vrcel ze srazu motorkářů. Nakupoval a všiml si, že u vedlejšího registru stojí mladá žena s dítětem v náručí a marně hledá platební kartu.

„Asi jsem si ji nechala v autě,“ zavolala na mě. „Hned se vrátím,“ ujistila mě. Popadla kabelku z nákupního košíku a chystala se i s dítětem vyběhnout z obchodu. Jenže motorkář, co byl vedle ní, ji zarazil jedním klidným gestem.

„Já vám ten nákup zaplatím.“ řekl a bez dalšího vysvětlování zacvakl jejích šedesát dolarů. Jen tak. Žádné okázalé gesto, žádné ovace. Skromně.

A potom, že „Pohádkové bytosti“ neexistují. Jenom v ně musíte věřit, protože v pohádkovém světě se dobro a zlo jasně odlišovalo. Tady v realitě je to mnohem složitější. Ale právě proto jsou tyhle malé zázraky důležitější než kdy jindy.

Mně jen připadá, že od doby, co moji rodiče odešli, kouzlo pohádek zmizelo. Nebo jsem možná jen zapomněla, jak je hledat. Možná stačí dávat pozor. Vánoční příběhy tady jsou - někdy nečekané, někdy nenápadné, ale vždycky nám rozzáří svět kolem nás.