Chybí nám slova vlídná i pohlazení, aneb Rasa: Lidská

Poslední blog od Pavla Chalupského mi připomněl jednu příhodu, která se mi stala, když jsem byla před několika lety v Čechách. Už si připadám jako Švejk, který také ke každému příběhu, musel dodat nějakou příhodu ze svého okolí:

Švejk by řekl: "To já jsem vám znal jednu paní, a ta..."

Tak ta paní jsem byla já. Jsem už přes dvacet let zvyklá jednat s lidmi jakékoliv pleti, ale jedno vím jistě: Každá máma, atˇ pochází odkudkoliv, je hrdá na svoje děti. Pochválíte dítě a rodiče máte "v kapse", hlavně mámu.

Většinou každé dítě je kouzelné a jinak krásné, hlavně když je vidíte na chvilku a nemusíte je vychovávat. Malé děti, většinou takové, které ještě neumí mluvit, milují můj hlas. Jakmile promluvím, někdy to není ani na ně, ale oni roztáhnou pusinku do širokého usměvu. A maminka okouzleně: On nebo ona se na vás směje.

Toho si už tenkrát všimla i ředitelka, když jsem pracovala ve školce, a neustále mě strkala do oddělení pro šestiměsíční až dvouleté děti. Myslela si, že malé děti dělám štˇastné a ony tolik nebrečí po mámě. Jenže se to neslučovalo s moji krční páteří, a tak jsem se s paní ředitelkou po roce rozešla.

Jsem zvyklá na děti, se kterými prohodím pár slov. Pochválím to, co je na nich krásného, atˇ jsou to vlasy nebo oči, někdy oblečení, když vidím, jak si radostně prohlíží svoje boty nebo jsou oblečené za hastroše a myslí si, že jim to moc sluší.

"To je to, co si na sebe dneska vybrala," řekla mi už leckterá maminka omluvně. Asi nechtěla, abych za ten nevkus vinila ji.

Pochválíte dítě a se štˇastnými rodiči prohodíte pár slov, ale taková reakce nenastala, když jsem byla před několika lety v Čechách.

Bylo kolem třetí odpoledne a seděli jsme s manželem na lavičce na náměstí. Sedli jsme si za kostel, protože tam byl v tom parném horku docela příjemný stín. Také kousek od nás byla fontána s cirkulující vodou, opět velice příjemné v odporném skoro čtyřiceti stupnˇovém vedru. Čekali jsme na náměstí na bráchu se švagrovou, se kterými jsme se měli sejít.

Sedíme a sedíme a brácha stále nikde. Kolem nás bylo docela pusto, děti měly ještě prázdniny  a jediní dva šílenci, kteří se tam smažili, jsme byli my dva s manželem. Kolem nás občas někdo proběhl, asi lidé chodili z práce..

Fontána přitáhla ještě další dvě osoby. Paní a malou asi čtyřletou holčičku, obě měly o něco málo tmavší pletˇ. Holčička radostně tˇapkala v osvěžující vodě, kterou fontána rozstřikovala kolem sebe.

Dítě zaběhlo až k naší lavičce, a tak mi připadalo slušné něco prohodit:

"Jsi krásná holčička, jak se jmenuješ?" zeptala jsem se česky.

Paní, která s holčičkou přišla, nebyla žádná mladá maminka, ale už žena ve středních letech, která po mě hodila zlostným okem a pro holčičku si k nám přišla.

"Je roztomilá, kolik je jí let?" hodila jsem opět slovo ke konverzaci, když se k nám paní přiblížila. Jsem zvyklá z Ameriky, lidé spolu konverzují, atˇ mají jakoukoliv barvu pleti. Opět žádná odpovědˇ, jenom překvapený udiv a možná i strach v očích ženy, jako kdyby ode mne mohla čekat to nejhorší. Vzala rychle holčičku za ruku a odváděla ji od nás pryč. Odcházela.

"Co jsi jí řekla, že jsi ji tak vylekala?" podivil se manžel, který česky nerozumí.

"Nic, vůbec nic, jenom jsem pochválila tu malou holčičku... Já nevím, možná si tady lidé nějak nevěří a ona se bála abychom malou někam neodvedli..?"

Otazník visel ve vzduchu. Chybí nám vlídná slova i pohlazení, všichni cítíme bolest stejně, atˇ se jedná o jakoukoliv barvu pleti. A nikdo by se neměl nad nikým vyvyšovat ale ani se před nikým ponižovat. Všichni to víme, přesto nám někdy chybí soucit a lidskost.

Ernest Hemingwaye: "Nikdy se neptej, komu zvoní hrana..."  A dál to určitě všichni znáte, jsme totiž na stejné lodi.