Boty z Československa

Ráno jako obvykle, nic moc. Jaro, ach to jaro, takové jsou ty dny po přechodu na letní čas. Místo pohodlného vstávání ve čtyři třicet jsem vyletěla z postele na budík ve tři třicet.

. A to pak celé hodiny trvá, než se naladím na správnou vlnu. Mám ráda letní čas, ale nejdříve si na něj musím zvyknout.

V šest hodin jsem sice stála mezi samoobslužnými pokladnami, ale vypadala jsem jako bouřkový mrak. Naštěstí náš supermarket byl skoro liduprázdný, takže jsem si mohla asponˇ trochu odpočinout od civilizace.

Ale co čert nechtěl, „mladík“, který si seskenoval zboží, potřeboval potvrdit věk. Vypadal, že je starší než osmnáct, ale nejenom pravidla žádají, ale i pokladna vyžaduje moji přítomnost:

„Nezlobte se, ale potřebuji váš řidičák,“ na tvář jsem si namalovala široký usměv, takový ten nacvičený, a to je od ucha k uchu. Takže jsem asi vypadala, že jsem ten den vyskočila z postele pravou nohou a mám náladu se vybavovat se zákazníky, kteří jsou o desítky let mladší, než jsem já.

Nejraději bych na každého vrčela: dneska jsem introvent, jděte si po svých, ale mladík spřádal rozhovor.

„Odkud jsi?“ otřepaná otázka, myslela jsem mrzutě. Stejně ten tmavovlasý kluk s tmavýma očima nebude vědět, kde je Česká Republika. Odhadovala jsem, že pochází z nějaké arabské země.“

Když slyšel Česká Republika, zasmál se a pravil:

„To bylo Československo, vidˇ?“

Překvapil mě. Zastavila jsem se, protože jsem byla už na odchodu od jeho registru.

„Jsem z Albánie a z Československa se k nám dovážely boty. To byly nejlepší boty, jaké se u nás daly koupit. Stáli jsme na ně fronty,“ vysvětloval mladík nadšeně.

Potěšil mě a usmála jsem se. Vzpomínky na domov vždycky pohladí a možná není až tak mladý, jak vypadá. Popravdě, na řidičák jsem se ani nepodívala. Nežalujte na mě nadřízeným, prostě jsem odhadla, že mu je více, než osmnáct a hotovo. Ten den jsem byla prostě introvent.

„Bydlím v Miami a jsem tak rád, že jsem našel někoho z Evropy. Nechceš mě přijet navštívit? V Miami jsou samé španělky a zlatokopky,“ vysvětlil mi svoje pozvání.

Asi usoudil, když pracuji, tak nemůžu být zlatokopka, která se pověsila na chlapa. A nejspíš ani žádného chlapa nemám, protože jinak bych nebyla po šesté hodině na place v supermarketu.

Introventka ve mně toho dne neměla chutˇ něco vysvětlovat, a tak jsem ho chtěla odbýt jednoduše:

„V Miami je pěkné horko.“

„Prijedˇ tedˇ, na jaře je tam krásně. A nemusíš se o nic starat, budeš spát u mě. Napíšu ti telefonní číslo a zavolej mi.“

Co říct nyní? Byla jsem ten začátek dne opravdu pomalá a přemýšlela jsem, jak mám dát dohromady slova, abych mu nezkazila náladu. Stačilo, že jsem ji měla já na bodu mrazu. Ale on už mi v rychlosti načmáral svoje telefonní číslo a papírek mi strčil do ruky. Byla jsem stále v šoku, a on asi viděl moji neučast, kterou si vysvětlil jinak:

„Jestli nemáš peníze na letenku, tak já ji zaplatím. Jezdím nákladˇákem po Americe a peněz mám dost. Zavolej mi.“ šokoval mě a já jsem tam stála a držela jsem ten lístek s telefonním číslem a nezmohla jsem se na nic. On už upaloval ze supermarketu ke svému velkému nákladˇáku.

Měla jsem blbý pocit, ale už se nedalo nic dělat. Během osmihodinové pracovní doby jsem se pěkně rozmluvila, a tak když jsem přišla domů, ukázala jsem manželovi lístek s telefonním číslem:

„Myslím, že pojedu na dovolenou. Na Miami.“

Manžel zvedl udiveně obočí: „A proč takové rozhodnutí? Myslím, že jsme chtěli letět do Čech.“

„Dostala jsem pozvání a prý mi zaplatí i telenku.“

„Tak to letˇ, ale nezapomenˇ mě doma. Neříkal, že pozvání platí i pro manžela a doufám, že proplacení letenky se vztahuje i na mě.“ rýpnul si manžel.

Musela jsem se studem přiznat:

„Já jsem neřekla, že jsem vdaná.“

„Ty mě zapíráš?“ podivil se.

„Nezapírám, já o tobě prostě nemluvím,“ opravila jsem ho a uvědomila si, že být introventem se někdy nevyplácí. Tím, že jsem nešla s pravdou na trh, lhala jsem mladíkovi a zapřela manžela.