"A jsou češky opravdu nejkrásnější na světě?"

zeptala se mě s uplně vážnou tváří asi před deseti lety moje kolegyně. Dneska už bývalá kolegyně. Otázka mě zaujala, i když jsem si nejdříve myslela, že si ze mě střílí, protože takovou blbost nemůže nikdo myslet vážně.    

Ne, nesmála se, obličej měla vážný a zasmušilý. Chtěla jsem ji přivést na jiné myšlenky.

"Byla jsi v Čechách? Jak se ti tam líbilo a chutnalo ti jídlo?"

Těžce si vzdychla, očividně ji něco tížilo: "Nebyla jsem tam."

Zastyděla jsem se za svoje blbé otázky. Mohlo mě napadnout, že v Čechách nikdy nebyla, jinak by se mě neptala, jestli jsou opravdu češky nejkrásnější na světě.

Vypadalo to, jako kdybychom se v blbých otázkách předháněly,

"Myslela jsem si, že tě tam tvůj manžel vzal." pokusila jsem se napravit svoji chybu. Opět přešlap. Naše konverzace vypadala, že čím víc se snažím opatrně vedle ní "tancovat",  ve skutečnosti dupu kolem ní jako slon v porcelánu.

"Nejsem manželé," přiznala mi pochvíli. "Žijeme spolu a já mu pomáhám vychovávat jeho dvě děti z prvního manželství. ... Ale nevzal si mě.

"Aha," co říct. Vojtu jsem tenkrát ještě neznala, ale takový malý červík pochybností mi začal hlodat v hlavě. A asi nejenom v moji. I ona se snažila dopátrat pravdy, ale chtěla ji opravdu slyšet?

"A ty bys do Čech jela?" zeptala jsem se opět pitomě, znám spoustu lidí, kteří jsou nejraději doma, nikam jezdit nechtějí, natož když se jedná o let letadlem. 

"Já bych letěla, ale on mě tam nechce. Říká mi, že všechny češky jsou štíhlé a vysoké, že všechny češky jsou hotové modelky," zadívala se na mě a čekala, co na to řeknu.

Ne, nebyla blbá, měla vzdělání a pracovala jako vedoucí... Ale jak je lehké i inteligentní ženskou opít rohlíkem, pokud je zamilovaná.  Věděla, určitě věděla.

A tak jsem jí řekla:

"No, podívej se na mě. Jsem malá, nedokonalá, myslíš si, že jsem nějaká modelka...?."

Docílila jsem toho, že se zasmála. Asi jsem ji připadala směšná, jak jsem tak před ní stála s rozpřaženýma rukama daleko od těla, aby si mohla prohlédnout moji malou nedokonalost.

"Tak vidíš, a jsem češka."

A potom už jsem víc neřekla, myslím si, že to "hovínko" smrdělo až až a nebylo ho potřeba více rozmazávat.

Děkovné dopisy za jejich rozchod mi Vojta posílat nemusel, protože nedlouho vztah ukončil sám, když si přivezl z Čech "modelku", se kterou se oženil. 

------------------------------------------------------------------------------------

The show must go on:

The show must go on: