България преоткрива

Kdo není zběhlý v azbuce, nadpis praví: Bulharsko znovuobjevené. Právě mi končí dovolená. Ještě sedím na terase hotelu a nechávám doznívat všechny vjemy. Bylo to fantastické.

Kdo nebyl v Bulharsku? Před třiceti lety velmi častá destinace, kam se jezdívalo na dovolenou.
Auto našlapané vším, co na tři týdny nahradí domov. Dvoudenní úmorná cesta přes Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko. Stan v dunách, nejlépe na místě, které právě někdo opustil, protože tam zůstaly kameny na zatížení kolíků, turecké WC (bosky na vlastní nebezpečí), plynový vařič s náhradní bombou, konzervy, pytel na vodu, repelent, ... Bylo to nádherné, ale náročné.

Dostala jsem nápad. Zajedeme si tam, kde jsme kdysi bývali co dva roky u moře. Moje maminka a já jsme vytvořily srdce výpravy, k němuž se připojila maminčina kamarádka a její kamarádka.
Letadlo vzlétlo v Brně a přistálo v Burgasu. Transfer do Sozopolu trval jen krátce, ale stačili jsme zaznamenat tu proměnu. Míjíme barevné paneláky, známé supermarkety, benzínové stanice... Silnice jako prkno, autobusy pohodlné, klimatizované. Hotel Hera na okraji Sozopolu svítí červeným neonem a vítá nás rozevřenou náručí dvou kolmých budov, v jejímž sevření se třpytí prostorný bazén. Zatím paráda.

Pokoj je menší, ale velmi příjemný, čistý a pohodlný, stejně tak koupelna. Po prvním osprchování máme bazén i v koupelně. Odtok nějak neodtéká. Stačí lehký náznak a do deseti minut je vše spraveno.

Ležím v posteli pod lehkou plachtičkou, dveře na balkon dokořán, usínám a vzpomínám na tehdejší nafukovací matrace, spacáky a hejna komárů. Tohle je tedy dnešní Bulharsko a to je teprve začátek.

Poseidon mě asi miluje. První den hodně foukalo a vlny způsobily na hlídacích věžích červenou vlajku. Plavčíci hlídali jak ostříži a nikomu nedovolili, aby se vzdálil za druhou vlnu. Prosila jsem vládce moří, aby vítr utišil.
Stalo se. Druhý den sice vlny trvaly, ale vítr ustal. Úžasné. 
"Zítra by mohl být "Tálinskej rybník", povídám mamince. 
Byl. Stejně tak čtvrtý den, když jsme si vyjely do míst, kde kdysi stával náš stan Florida 3.

Kemp Veselie už nemá vstupní vrátnici ani turecká WC, natož pak obchůdek s bílým drobivým bulharským chlebem. Vše je zbořené, rostou tam vysoké stromy a bydlí osel. Duny a pláž však zůstaly. No a hlavně šutr! Velký, mohutný, pár metrů od pobřeží, omývaný mořem. Je tam. S láskou jsem si jej pohladila a nostalgicky se rozhlížela po důvěrně známé zátoce. Třicet pět let jsem tu nebyla. Je to tu stejné a přece jiné. Už žádné konzervy, které nahradily bary a stánky, ceny velmi přijatelné (vlastně je tu levněji než u nás), kulturní bydlení. Ježiš, to byl dobrý nápad jet letos právě sem.

V Bulharsku jste prostě doma. Mezi Slovany. Nejen že Vám každý rozumí, nápisy jsou sice v azbuce, ale tu přece umíme :-) , ale potkáváte  Rusy, Poláky, Čechy, Slováky,... sem tam Maďara. 
Na pláži neotravují prodavači blbin jako v Itálii, v uličkách se stánky Vás nelákají ke koupi jako v Tunisu, všichni jsou přívětiví a ochotní. 
Kupuji malou šperkovničku z mušlí. Sázím na pult leva v drobných. Jedna, dvě, čtyři,... 
"Euro", upozorňuje mě s úsměvem prodavačka, že jsem nevytáhla dvoulevovku, ale dvoueurovku. Mohla vydělat pět leva navíc a já bych si ničeho nevšimla... Úžasné.

A já bych mohla psát a psát... bylo toho moc a bylo to bezva.

Kdo ještě nebyl v Bulharsku?