Wilson Promontory NP

aneb postřehy o teple a mých rasistických tendencích

Tak cítím opět potřebu po dlouhé době podat podrobnější zprávu o svém konání a protože výlet je vhodná příležitost, jak popsat zase pár dalších postřehů, jsem tady a pouštím se do psaní.

Musím říct, že od posledního příběhu uběhla dlouhá doba. Je to nejméně měsíc a u mě se událo pár změn. Jednak se mi podařilo zcela osamostatnit, ač to má svá jistá finanční rizika, má to nepochybně přednost svobody. Svoboda je to neuvěřitelná, když si můžu zajet na pláž kdy se mi zachce, mám k dispozici kolo a pláž mám ani ne půl hodky. A když se mi zachce, tak si vyrazit do města nebo na drby ke kámoše. Je to parádní vědomí, že jsem si pánem svého času a nemusím se ohlížet na dopravu. Další nesporná výhoda je, že nekrafu česky a to ani trochu…jen občas prohodím ve škole pár slov se spolužačkou a jinak je to všechno v angličtině neboť můj pronajímatel a spolubydlící je Ind. A kam jsem se to vlastně přestěhovala? Po dlouhém rozvažování a třech inzerátech jsem nakonec rozhodla zcela pragmaticky kvůli místu o středu Melbourne nedaleko Spenser St, což je kromě jiného jedna ze zastávek busů a vlaků jak příměstských tak meziměstských. Důvodem přesného umístění  byla moje práce, která měla být dostupná 5 minut chůze. Ale jak už to tak bývá všechno se změnilo právě rázem přestěhování. Vzhledem ke kvalitě odpoledního kurzu angličtiny, jsem rozhodla, že je třeba navštěvovat kurz  plnohodnotný a ne jen šolich a  tak jsem se vrátila k původnímu záměru a začala chodit na dopolední kurzy připravující na Cambridgeskou zkoušku. Tímto jsem přišla o možnost pracovat regulérně 8 hodin denně a můj další příjem tímto značně ohrožen. Nájem se mi pohybuje v poněkud jiných rozměrech než jsem si představovala, ale snad se mi podaří něco opět vydělat a bude lépe. Už zase pracuji na tom, abych něco vydělala tak uvidíme.

Ale slibovala jsem výlet a zatím jsem jen u stěhování a tak se posuneme dál o 3 týdny a hned se ocitneme ve jednom z národních parků, které jsem si kdysi umanula navštívit. Wilson Promontory je park na jihovýchodním cípu Australského ostrova a zda se že je to nejjižnější cípek ostrova. Je to park uváděný v průvodcích jako park divoké pobřežní krajiny s překrásnými písečnými plážemi zarámovanými skálami a pohořím. Tak nějak se to popisuje a tak nějak to vypadá. Musím říct, že se to dá jen těžko popsat slovy, neboť očekávání, ač bylo velmi vysoké bylo asi více než naplněno. Možná sehrálo svou roli počasí, které bylo skutečně neskutečné - po více než sto letech se tady v Austrálii objevily teploty nepřetržitě více něž 4 dny nad 40 C. To byl taky důvod našeho volna ve škole a tím mého možného výletu do krajiny přání. Dva dny volna a víkend - při těchto teplotách se prostě nedalo vydržet ve městě a bylo potřeba vyrazit ven. A protože stejného názoru byl i můj ubytovatel, 40 letý zachovalý  manažer konzultant, pevného zdraví a stejný nadšenec cestování a tapkání krajinou jako já, vyrazili jsme spolu na 3 denní výlet do jižního cípu protinožecké pevniny pod jižním křížem. Ovšem netušil, co ho čeká, neb můj rozpočet mi dovoloval jen skromné ubytování a pokud možno co nejméně dalších výdajů. Po prvním dnu, kdy jsem se jasně velela nekupovat nic zcela nezbytného a najít ubytko pokud možno pod 20 AUD, což je v této lokalitě zhola nemožné, lehce rezignoval a prohlásil, že on ve svých letech a postavení si fakt nebude zvykat na ubyto v hostelu nebo backpakers a může si dovolit zaplatit ubytko v kempu pro oba. Musím říct, že mě to poněkud zarazilo, ale nakonec jsem to nechala být. Co se týká jeho soukromého života, nevěděla jsme vlastně nic. Ale cesta a večerní posezení nad pivkem mu rozvázalo jazyk a tak jsem se dověděla víc. Od manželky přes dvě děti, cestování od USA, Jižní Ameriku, Londýn až po Austrálii až po maminku a 3 sestry. No každý máme svůj úděl. A tak se z nás díky této cestě stali velmi dobří přátelé a takové vzájemné vrby….Ale od vrb k eukalyptům.

První půlden jsme strávili na cestě a druhý půlden jsme se čvachtali v oceánu na jedné z nejkrásnějších pláží Wilson Promontory. Nádherný bílý písek, který skřípe nebo kvičí nebo vrže, no prostě squeaky na Squeak Brach. Zastávka na vykoupání se protáhla na celé odpoledne, protože jsme se nemohli nabažit vln a skákání do nich. Záviděli jsme okolním spoluskokanům malá prkénka, na kterých je vlny báječně vozili až na břeh. Sluníčko bylo „příjemně teploučké“ a to po dobu 5 dnů přes 40 C, jak hlásili ve všech mediích,  rekord posledních 100 let. Teploty po dobu 6 dní za sebou jdoucích dnů neklesly pod 35 C  z toho 4 dny pod 40 C. Poslední dva dny z těchto veder jsme byly právě ve Wilson Promontory. Není divu, že jsme se oba spálili i přes vydatné mazání. Moje záda si vyžádala večerní zábal do jogurtu a Rahulova kolena promaštění až k jablku.  Ač bych řekla,  že Ind se díky svému pigmentu nespálí,  jak vidno australské slunce překvapí i pigment inda. A když už jsem u toho pigmentu; další pozorování domorodců tentokrát televizní po dobu mojí chřipky nebo virózy či co mě to sklátilo na den Austrálie 26.1. , jsem objevila, že aboridžinci vlastně nejsou černí. Jsou černí jen když se pohybují na tom proklatě spalujícím australském slunci. Ale pokud jsou pěkně pod střechou jako byl třeba jeden z velmi známých aboridžinských advokátů velmi intenzivně bojující za svá práva. Tento byl krásně bílý, ač vykazoval jasné znaky příslušnosti k rase australonéské, což je mimořádně široký nos, zcela nezaměnitelný s jakoukoliv jinou rasou.  

Zpět do přírody. Den jsme završili návštěvou další  prý jedné z nejhezčích a možná i názvem lákající pláže- Whisky Beach. Bohužel jsme nevydrželi příliš dlouho, protože komáří rojení bylo něco nepředstavitelného. V životě jsem neviděla tolik komárů usednuvších na moje holé nohy během jedné vteřiny. A jejich sosáky byly dokonalé injekční jehly, které napíchly okamžitě mojí krev a sály jako pominutí..no takže po prvním stisknutí spouště jsem měla dojem, že další obrázek už skutečně neudržím a začala jsem tanec sv. Víta, kterým jsem dotančila více či méně elegantně do auta a rychle za sebou zavřela dveře. Ještě jsem stihla objevit kde se ty krvežíznivky vzaly u slané vody…. Na cestě na pláž byla říčka nebo spíš močál, ráj pro líhnutí těch savých potvor. Bohužel i snímky podle toho vypadaly…klasifikovala bych to jako rozmazáno komáří žravostí.

Přespali jsme před národním parkem v jednom kempu blízko vody a doufali, že se ráno zase vykoupeme, jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že příliv nám ukradl všechnu vodu a tak se můžem na oceán v zálivu dívat z povzdálí. Nelenili jsme a zkusily druhou stranu, kde už nebyl záliv, ale otevřený oceán v domnění, že se vykoupeme aspoň tam. A tak jsme se jali hledat správnou cestu na druhou stranu poloostrova ještě před NP. Sandy Point (Písečná špička) zněla slibně  tak  jsme zamířili tam s tím, že by se tam dalo i přespat. Sandy Point byl skutečně plný písku. Jen místo v kempu nebylo. Tak jsme aspoň vyzkoušeli tamní pláž , která byla použitelná i přes ranní odliv. Čisťoučká pláž kam pohládnete v okolí několika km….nádhera. Vůbec se nám nechtělo pryč přesto nás hnala představa, že bychom mohli získat místečko na přespání někde u takové pláže. Další takovou zastávkou s kempem byla Warath Bay (waratah je kytka, která roste na Tasmánii a zřejmě i tady a bay je zátoka). Slibné bylo jen očekávání, realita byla plná zklamání- žádné ubyto až do příštího týdne všechno obsazeno. Vedra zřejmě nevyhnala z města jen nás, ale taky spoustu dalších spoluobyvatel. 

Nezbylo než se vrátit. Přepadla mě únava a tak jsem přestala na chvilku navigovat, cestu už jsme jednou jeli tak snad se Rahul trefí. A trefil. Místo to bylo úžasné. Najednou jsme se ocitli uprostřed písečné plochy s vyhlídkou na hory ve Wilson Promontory z jedné strany a písečnými dunami ze strany druhé. Nevím jak jsme se tam ocitli, ale vím že jsme tam zůstali po zbytek dne a váleli se v mělkém přílivovém pásu a pak v teploučkém písku a nakonec se nechali přílivem donést až k autu, které jsme prozřetelně přeparkovali z prostřed písečné placky na okraj ke dunám. Písečná placka byla tou dobou už zatopená zhruba metrem vody a my jsme ujeli přílivu jen taktak. Zastávka na focení pelikánů a mořských australských racků, pokoukání rybářům pod ruce jak čistí své úlovky a už vyjíždíme na starou známou cestu vedoucí do NP. Tentokrát jsme rozhodli se vrátit do kempu, kde jsme spali noc před tím a do NP jsme se vydali až další den.

Neděle nás uvítala vichrem, který bral všechno okolo a bylo třeba vytáhnout z batohu i bundu a dlouhé kalhoty. Vedra skončila. Aspoň příjemný den na tapání patrem, však čvachtání v moři jsme si užili dost dva předchozí dny. Vydali jsme se na základě rady rančerky při vstupu do NP do údolí Lilly Pilly Gully. Příjemné údolí s liliemi vedoucí do centrálního pralesa, kde jsou obrovské kapradě a popadané stromy. Jako na Tasmánii v Tahuma Orestu to nebylo ale přesto to bylo příjemné ťapkání lesem, v příjemném závětří. Což jsme náležitě ocenili až při další zastávce na jedné z páží které jsme ještě neviděli. Byl takový vichr, že bral i vlnám vodu z vrcholků a proti nám hnal jemný písek. Moje stoletá ošuntělá děravá bunda neustále přítomná v batohu opět splnila svůj účel. Díky zakuklení do kapuci a přitažení zipu pěkně ke krku jsem si šla prohlídnou racky až pěkně k oceánu a jen trochu drobných zrníček písku uvízl o v mých uších. Vzpomněla jsem si na zimní vánice, jak se žene sníh přímo proti a ostré krupičky bodají dotváří. Rozdíl mezi pískem a ledovými krupičkami byl zásadní: ledové krupičky roztají, písek zůstává a bohužel nepomůže nic jiného než koupel. Ale to bylo zcela nemožné neb kromě nepříznivého větru nám klesla teplota pod 40C a to už nebyla taková radost se koupat..tedy abych upřesnila teplota byla něco okolo třiceti, ale vítr všechno vychladil natolik že vám plavky připadali jako zcela nemožný oděv.

Cesta přes Gipsland byla lemovaná vinicemi a tak jsme neodolali a v jedné vinice se zastavili. Starší manželský pár, který vedl dobře zavedenou vinici byl nějak unavený a tak jsme se příliš o víně nedověděli, ale Rahul byl zcela unesený vinicí a tak jsme procházeli sem a tam a pozorovali jak roste víno a jak jsou  plody zvláštně pokroucené. Jak jsem zjistila večer ve zprávách, tohle vysušení bylo způsobeno právě přešlou vlnou veder která poničila právě se nalévající hrozny. Kromě tohoto zjištění, byl na určitých místech cítit kouř a nejasná obloha prozrazovala, že nedaleko musí řádit nějaký požár.  Opět zprávaři mi prozradili,  že právě Gipsland a celkově Viktorie byla postižena mnoha požáry, které působili velkou starost a mnoho nešťastníku bohužel ztratilo i střechu nad hlavou. Horka si vyžádala i několik lidských obětí…prostě tento týden nebyl pro Austrálii zcela šťastný ačkoliv náš prodloužený víkend se velmi vydařil.