Vzpomínky na Austrálii

Pod vlivem prvního dopisu od mé adoptivní australské rodiny, se pouštím do hloubi oceánu vzpomínek a vzhledem k tomu, že se jedná o Austrálii, pak tedy musí být Tichý. A tu mě napadá, že vlastně strůjcem mého studijního pobytu byl také pan Tichý (díky Vlastíku, ač jsem školu někdy proklínala; no hold do škamen se vracet po dlouhé odmlce bolí:-). Takže vzhůru do ticha.

Ale ticho nebude dlouhé, protože rudý kontinent na mě promlouvá stále silně a vzpomínky se oživí jak mávnutím proutku třeba eukalyptového. Tentokrát se podívám do Granpians, které se vinou jako nit od začátku nastoupení na mojí cestu až k jejich vrcholům. Grandiens bylo jedno z prvních míst, o kterých jsem slyšela v cestovce, že za to stojí a abych je určitě ze svého cestovatelského jídelníčku nevynechala. Když se blížil můj pobyt ke konci, měla jsem strach, že se tam už nepodívám, neboť Rahul se na tuto cestu uhovořit už nedal- jeho lednový výlet s kolegy z práce a pokuta na cestě zaplacená byly výmluvným argumentem, proč tam už nikdy, ale opravdu nikdy nejet. Právě dopis rodinky mě připomněl svým nádherným obratem o výletě na horu nebo nahoru sloní kůží potaženou horu, před kterou jsme s ocitli na posledním výletě s rodinkou. Snad bych mohla zpětně i podotknout, že rodinka nebyla ledajaká jak ostatně pozorní čtenáři mohli zjistit, ale trochu lehce se konzumnímu životu průměrné společnosti vymykající. O otm vypovídá i květnatá mluva; ostatně posuďte sami nad krátkou citací z dopisu: "jsem rád, že jsme Tě na konci Tvého pobytu mohli vzít do Grampians. Myslím, že výstup na kopec byl pěknou paralelou ke Tvému pobytu zde. Výstup není snadný, ale na jeho konci je člověk někdy odměněn pohledem, který nečekal. A i když je často ten pohled jiný než si představoval, je svým způsobem krásný a zůstává v paměti. Ostatně do budoucna nikdo nevidí a třeba se ještě sejdeme znovu o něco moudřejší a bolavější."

A tak vzpomínám na cestu do vrchu. Poněkud jiná cesta než jsem znala z výstupů na české hory, se zcela jinými překážkami a zastaveními.

První je asi záludná pro neznalé okolí, a to je najít správnou cestu k počátku túry. Ale toho jsem byla ušetřena díky protřelým průvodcům Standy a Marušky, ačkoliv je vidět, že poslední dobou nemají správnou frekvenci návštěv, neboť sami taky trošku hledali a nebyli si zcela jistí, zda je směr správný, ač cesta byla jako malovaná. Nakonec se však k "počátku" cesty člověk dopracuje a už na ní stojí a potkává souputníky. Na počátku jsem tedy měli jen protichodce - to jsem se asi měla připravit na protinožce doma:-) a ti se tvářili velmi účastně, když nás viděli nastupovat na trasu. No to jsem ještě netušila, co je dál, ač po několika metrech mi začínalo svítat. Pěkně pozvolna stoupající trek byl uzavřen do úzkého klínu vyhloubeného vodou a ten si přeskakoval z jedné strany na druhou podle toho, kde byla cesta schůdnější. Nicméně australští turisté (nebo tam jsou jen ochránci přírody a pak ti, co pochodují, ale neříkají si turisté? No každopádně tak silné turistické hnutí jako u nás to není) se postarali o nové zábradlí, řekla bych, že snad i z nerezu a nové schůdky, kde bylo nutno. Nutno bylo zvlášť v místech, kde se objevil velký balvan, na který bylo nutno se vyškrabati neb jinudy cesta nevedla. Po zdolání prvního úseku se objevila příjemná cesta po rovince a krásně zbudovaný chodníček z mřížek, aby se příroda nedevastovala pochodujícími tlapami turistů. A ta nás už vede k dalšímu stoupání, nic prudkého jen takové koňské schody, ale dlooooouhé. No a jako odměna se v prostředku vyjeví jeskyně, kam mě Standa láká...ale to už znáte z jiného povídání. A už se pochoduje dál a objeví se planina, kterou snadno přehlédnete od jednoho konce na druhý, ale netušíte, že zdolání této pláně vám zabere další hodinu, protože je jaksi protržená uprostřed a to je nutno sestoupat a pak zase vystoupat. Tak se opět objevíte v rozsedlině a dupete si to nahoru schůdky v průrvě vytvořené vodou. A jsme v Austrálii, což poznáte snadno- objeví se mouchy...ačkoliv už byla zima a mouchy polevily, tady se jim nějak líbí. Ale i tohle jakoby byla jen vzpomínka na ono neskutečné poletování četných rojů. Jo rojeníčko je rojení, avšak už je podzim a i moucha si stele k zimnímu spánku.

Hurá, jsme nahoře, ačkoliv Maruška říká, že se na to snad už vybodne, že jí to nějak zadýchalo , Standa se nabízí, že by jí vynesl, ale že se přeci nebude vracet, když už je skoro nahoře…tak si to s Maruškou pěkně odfuníme samy. O to cennější bude vítězství dobytí vrcholu! A už zase planina a pěkný pochod jen s malým převýšením..........nicméně počasí se nějak nakrabuje a snad i sprchne....nakonec vydrželo a to tedy díky bohu, protože po vyšplhání se posledním stoupáním...no ono ještě bylo nějakých pár stovek metrů, se konečně ocitáme na vršku. Opět planina - placka pokrytá skalou - no prostě usazeniny, vždyť to bylo všechno kdysi pod vodou a tak se mělo co usazovat a zřejmě voda byla zneklidněna nějakým tím vrásněním a pak si udělala trochu cestičky voda stékající po z vod vystupujícím povrchu nad hladiny oceánů (tehdy asi ještě nebo už nebyl t(T)ichý). Každopádně to tedy vyvrásnil moc pěkně a možná, že tomu pomohla i nějaká to sopečka, která zřejmě udělala i zlom, ke kterému jsme se právě vydrápali. Pohled byl tím, který "by člověk nečekal". Stovky metrů dole se rozprostírá údolí i s nádrží zbudovanou Němci – ne, není to válečná historie, na kterou si opět už zase zvykám v Evropě, je to jen přistěhovalecká snaha si pořídit trochu vody a dobře s ní hospodařit. Pohled, co "zůstává v paměti". A "do budoucna nikdo nevidí" a tak třeba jednou kdoví.................. a jak jsem si při loučení na letišti se slzami v očích řekla, jednou se sem vrátím, ještě tě neznám, pátý kontinente. Vracím se alespoň ve vzpomínkách a pokud se opakuju, tak se omlouvám. Snad přeci jen nějakou přidanou myšlenku pozorný čtenář najde.

To, že jsme byli bolavější, o tom žádných pochyb, vždyť je to přece pohyb a ten jak známo občas i bolí. Nicméně dušička odměnu dostala a tak zase hurá přes hory a boly (pozorný čtenář nepochybně zaznamenal dislektickou záměnu b-d, ale zde je zcela správně myšleno b).

Jo a ještě k té sloní kůži...pokud víte jak vypadá slon a pokud jste si ho neprohlíželi zblízka a zajímalo by vás to, pak neváhejte a zajeďte se podívat do Grampians- a nebojte, ke slonovi nemusíte jít celou cestu, kterou jsem popisovala, je to kousek od silnice a když budete projíždět od spodu nahoru, nemůžete to minout.