Sydney- sny a realita

Po delší době se dostávám zase k psaní. Proč po delší době? Nějak mi trvalo delší čas zpracovat zážitky z výletu do Sydney.

Poslední týdny pobytu v Austrálii jsem se snažila využít i poslední možnosti cestovat a vydělat i trochu peněz. Peníze jsou obvyklý limitující faktor, a tak přemýšlím, jestli to byl můj poslední výlet  mého australského pobytu nebo se ještě něco podaří našetřit. Každopádně Sydney vyšlo.
Těsný rozpočet opět dovolil jen skromné ubytování, za to ale v centru kousek od Opery. Ale pěkně po pořádku.
Rozhodnutí padlo, že dost bylo létaní a protože Sydney je v místních poměrech za rohem, tak se pojede vlačkem. Noční vlak jezdí pravidelně každý den v 8 večer ze Southern Cross, což je za rohem bytu, kde teď momentálně přebývám, tak nebyl problém se na nádraží doharcovat i se skromným zavazadlem - skromné zavazadlo myslím svou novou stěhovací tašku – stará vzala za své při posledním stěhování od rodiny. Do nového zavazadla s báječnými kolečky jsem nacpala úplně všechno, co jsem se domnívala, že by mohlo být užitečné. Spolucestující a spolubydlící se podivoval, co tam všechno cpu, ale koneckonců balili jsme společně, tak mohl být rád, že je dostatek místa i pro něj. Nakonec se rozhodl neletět s jeho kolegy, kteří měli v plánu stejný výlet a podniknout dobrodružnou cestu vlačkem „místním“, aby si užil jiného typu cestování.  No užil si ho dostatečně - ono 10 hodin je 10 hodin a i já, ač jsme zběhlá v cestovaní různými dopravními prostředky, jsem toho měla ráno v 6 plný zuby a byla jsem ráda, že nás vymetli z vagónu. Cestou se nám podařilo pojíst pár zásob, co jsem nabalila do stěhovací tašky, ale většina jich zůstala netknutá a tak jsme je pamulu ujídali ač mrkvička se dovezla zase domů. No já, sysel, měla strach, že v Sydney nevaří.-) a oni vařili, dokonce i ve vláčku. Po večerní objednávce nám přišel sdělit místní pikolík, že kuře jim došlo, to jediné, co se mi zdálo pojídatelné mezi výběrem lasaní, špaget a hovězího. A vlastně jediné,c o mohl pozřít i můj vegetariánský kolega. No spokojili jsme se tedy se zásobami mrkve, jablek a připravených sendvičů. V tomto okamžiku nás moje syslí instinkty zachránily, jinak bychom se ocitli na kávě a čaji. Ale ono by nám to zajisté neuškodilo, jen při napjatém rozpočtu, alespon v mém případě, se každý dolárek počítá. Co se usídlení ve vlaku týká, zvolili jsme variantu neležící, protože ta byla za slušnou cenu 69 dolarů zatímco ležící byla za horentních 250, což je několikanásobně vyšší než letenka - jen pro porovnání, letenka se dá pořídit také za 69, když máte štěstí a včas si jí zakoupíte. Ale další náklady jako cesta na letiště a z letiště 35 AUD a čekání na letišti a odbavování a všechny ty procedury to jaksi znepříjemní a prodraží. Sice se dostanete do Sydney za hoďku, ale ten požitek z houpajícího se vlaku vám uteče. Takže po 10 hodinách uhoupaného spánku jsme se vylodili s naším loďákem na centrálním nádraží v Sydney. Jak dál? Můj „ženský“ styl velel se vyptávat, Rahul toto po mužsky zamítá a okamžitě loví v jízdních řádech kudy dál do Blue Mountains. Rozhodli jsme se pokračovat hned do hor, abychom si užili změnu klimatu a nejeli z města do města. Vláček jel během 10 minut, tak jsme měli co dělat, abychom stihli přestoupit a už se valí jiskry od kol lokálky mířící do hor. Cesta příjemně ubíhá, za okénkem patrového motoráku se mění krajina, která mě zcela uchvátila. To je ta krajina Austrálie, kterou jsem viděla v myšlenkách, kterou jsem hledala. Zelená a šťavnatá tráva, eukalyptový les pokrývající pohoří, kam oko dohlédne. Je jasné, že tahle krajina je rájem pro všechny přírody chtivé turisty a cyklisty, které jsme potkali v ranním vlaku a kteří zatarasili svými dvoukolými miláčky cestu na záchod (moje záchodová dobrodružství pokračují i zde v Austrálii a nepochybně na každé možné zastávce, v každém možném prostředku musím najít záchod, neboť mě prostě tak moje přirozenost velí - Libor se jistě směje, jak najdu záchod i tam, kde se najít snad ani nedá....). Přeskočením 4 kol jsem se konečně posunula na onu místnůstku, která se bohužel nápadně podobá velikostí i kvalitou té v našich vlacích. Opět jeden hygienický zážitek.
Nicméně pohled z okna mě opět naladí do výborné pohody. Za 2 hodiny se ocitámě na místě určení v Katoombě, jednom z center Modrých hor. Vykolíbáme se z nádraží na hlavní třídu tedy spíš provinciální třídičku a hned nás napadá, že nevíme, kde hlavu složit. Vzhledem k tomu, že se mi nepodařilo objednat ubytko předem, resp. jsem se nedostala k odpovědím na rezervační emaily zaslané těsně před odjezdem, vydali jsme se do první cestovky, která byla hned na rohu. Tam nám velmi ochotně pomohla místní informátorka najít hotel a dokonce nám tam zavolala a ověřila, zda je volno. Báječné, ubytko bylo na cestě místním vyhlídkovým busem, tak jsme zakoupili lístky s tím, že je odpoledne využijeme na objížďku místními pamětihodnostmi. Ubytko bylo těšně za rohem a nám se podařilo přejet zastávku, kterou jsme měli asi nahlásit řidiči, protože se neobtěžoval stavět na každém rohu. Pochopila jsem to v kamžiku, kdy jsem viděla, že je vlastně zastávka u každého většího hotelu, který je na každém kroku. Doharcovali jsme se do místního velmi příjemného hotýlku Claredon, kde průvodce sliboval i večerní muziku, ale to se nám ne zcela podařilo využít, neboť zrovna tento víkend byl před víkendem folkového festivalu, tak jsme hold ostrouhali. Při vzpomínce na Telč jsem uronila i slzu. Rahul pohotově reagoval, že klidně můžu zůstat do příštího týdne a počkat si. Některé jeho vtipné poznámky jsem brala jako popíchnutí, že stejně nemám co dělat. No myslím, že strávit by se tu týden dal. Což jsme si vzápětí ověřili.
Po odhození loďáku do pokoje a sprše, která vždycky Rahulovi zabere hodinu – takže jsem si stačila dát šlofíka, jsme konečně vyrazili do hor. Bus nás nabral před hotelem a po 5 minutách opět vysypal na nejbližší křižovatce, že je to kousek. Pochodovali jsem asi 15 minut, abychom se ocitli před nádherným výhledem na kaňon Modrých hor. Opar eukalyptového oleje jim skutečné dodával onen modrý nádech. No a už stačilo jen ukázat prstem kam se půjdeme podívat. Asi jako každého nás zaujlaly 3 skály opodál, místní jim říkají familiárně 3 sestry. Zavzpomínali jsme oba na své tři starší sestry, neb naše rodiny se nápadně podobají, jen ten poslední potomek měl jiné pohlaví a jsou trochu na jiných koncích světa. Dokráčeli jsme pěkně na vyhlídku a okukovali skalky zhora, pokud by se nám chtělo je okouknout i zespoda, znamenalo by to sestup asi 400 výškových metrů, což se nám po naší 10 resp 12 hodinové cestě vláčky moc nechtělo. Okou�kli jsme „sestřičky“ jen zvršku a vydali se opačným směrem. Rahulovi se zdálo, že cesta nevede, kam by měla a tak jsme se po půl hodině opět vrátili na vyhlídku a Rahul se jal hledat správnou cestu. Po této zkušenosti jsem ho už cestu podruhé hledat nenechala, protože bychom se ocitali v kruzích stále na stejném místě. Evidentně to není turista, takže jsem vzala vedení do vlastních rukou a už jsem mašírovali směrem k místním atrakcím jako je deštný prales a strmý vláček, který byl okolo roku 1879 používaný horníky k těžbě uhlí. Dorazili jsme k lanovce, na kterou se začal zalíbeně Rahul dívat, ovšem já jsem nepovolila lenivý přístup, protože mě moje turistické tušení navigovao do toho inzerovaného deštného pralesa. To znamenalo sestup dolů do údolí a vzhledem k času třetí hodiny odpolední, měl Rahul obavu, že se bude muset škrábat zpátky stejnou cestou jen do vrchu neb vláček zespoda nestihneme. Ujistila jsem ho, že určitě zvládneme chytit poslední vláček nahoru. Moc přesvědčivě jsem ale nezněla a ani turisti škrábající se nahoru nám moc přesné informace nepodali: „ No někde tam vláček je, ale je to daleko a my raděj jdeme zptáky, on ten vlak nejezdí do pozdních odpoledních hodin...“ to tedy mojí teorii nepodpořilo, proto jsem zavelela zařadit vyšší cestovní rychlost a hluboké dýchání, aby nedošlo k nedokysličení při strmém klesání. Uzké schůdky, příkré sestupy a překrásné výhledy do údolí jsme probíhali na zařazenou čtyřku. Dál už jsem se upocených stoupajících turistů na nic raděj nevyptávala, ač bylo jasné, že pokud potkáváme větší počet stoupajících turist , je tu jistá pravděpodobnost, že vlak už nepojede a my se zařadíme na chvost toho zástupu, jakmile dosáhneme nejnižšího bodu údolí. Dříve jsem se nehodlala vzdát. Naděje umírá poslední, nicméně Rahul vypadal dost strhaně už při pouhé myšlence, že by měl šplhat zpět. Strach v jeho očích se stupňoval, ale já jsem vsadila všechno na vláček nebo lanovku, která tam dole přeci někde musí být, když nahoře z ní lezou lidi. Nakonec po několika strmých obdočkách jsme na vláček narazili. Rahulovi se značně ulevilo a vrátil se mu na tvář i úsměv. Přiznávám, že mě taky, ani já neměla nejmenší chuť šplhat zpátky, ačkoliv cesta byla v příjemném chládku, výstup 4km strmě nahoru nás prostě neohromoval. Vláček nahoru byl zvláštní, když jste do něj usedli, napůl jste leželi. Obava, že usnem, když jsme konečně po 33hodinách ve vodorovné poloze se nenaplnila. Po 100m se vláček postavil do horizontální polohy a ubíral se směrem k nebi a to poněkud rychleji než jsme očekávali. Byla to taková pralesní horská dráha. Pár lidí si zakřičelo, já, ve snaze neplaštit místní zvěř, jsem jen vyjekla jako štěně a sevřela všechny svěrače. Vše dopadlo dobře a uvítalo nás turistické centrum se vším všudy a i s rozvernými mladými aboridžinkami, tedy sochami anboridžinek. Rahul využil možnosti si beztrestně polaškovat s bronzem a hned si vyžádal několik expresívních fotek, aby měl co ukazovat manželce:-). Musím říct, že mě ten jediný chudák vysochaný aboridžinec vůbec nepřitahoval. Odpoledne se nám chýlilo k večeru a tak bylo na čase najít bus, co nás odveze zase zpě k hotelu, ale poslední bus jel ve čtyři a my měli na hodinkách 16.30. Snažila jsem se zachránit situaci a poptat se místních, jestli náhodou namají v New SOUTH Walesu jiný čas, jako se mi to přihodilo v Alice Springs, ale neměli. Takže opět po svých. Rahul byl značně otráven, že tedy těch 20 AUD za ty dvě asi 100 m cesty opravdu nestálo. Nezbylo než přitakat. Rozhodli jsem, že si to vynahradíme ráno a než se vrátíme do Sydney, podnikneme okružní projíždku, ale ráno bylo pochmurné a nastalý podzim zde o sobě dal vědět v podobě ranní mlhy a viditelnosti 100 m. Náš plán vzal za své a rozloučení se s Modrými horami bylo bíledni.
Cestou zpět do Sydney jsem zatlačila slzu při pohledu na prosvítající vrcholky svěže zelených stromů v mlze. Zdá se, že i Rahul se nakazil mým turistickým nadšením a posteskl si, že by bylo fajn zůstat déle.
Itinerář velel přejezd do Sydney. Po 2 hodkách jsme se opět ocitli na hlavním nádraží v Sydney. Město se 4,5 milionem obyvatel je rozložené na ostrozích pobřeží a ústí řeky, se svými 70 plážemi a příjemným klimatem s 270 slunečnými dny v roce se řadí mezi nejhustěji osídlená města na světě. Nás bohužel tyto slunečné dny nezastihly a oba dva dny nám víceméně pršelo a sluníčko se ukazovalo poskromnu. Přesto jsme neodolali, abychom nenavštívili nejúžasnější pláž světa, Bondi Beach. Ale to jsem se zase předběhla, protože tento bombonek jsme si nechali na konec našeho pobytu v Sydney a probrouzdali se jemným zlatobílým pískem pokukujíc přitom na oceán, jestli se tam náhodou nevynoří žralok. Teď jsme ale na začátku a koukáme na nádraží po lístcích na městskou dopravu, abychom našli náš hotel. Hotel se nám najít podařilo snadno a bohužel poněkud pozdě jsme zjistili, že městem jezdí 2 turistické autobusové linky, které jsou zdarma. A tak dalším návštěvníkům radím, hledejte linky 555 a 333, které vás spolehlivě dopraví do všech turistických atrakcí bezplatně.
Ubytování v Grand Hotelu mělo pouhopouhý název grandiézní, zbytek byl zaprášená putika dole a 5patrový jostel na úrovni backpackers se záchody a sprchou na chodbě z třicátých let minulého století. Nápadně mi to připomínalo staré anglické hotely na velkoměstských předměstích, kde se schází místní podsvětí. To se nám díkybohu potkat nepodařilo, ale jistá úzkost při večerním projití místního baru tu byla. Ale lokalita byla úžasná a tak po odhození stěhováku na pokoji, jsme se okamžitě vydali do města. Mlha Modrých hor se proměnila v déšt a tak v první trafice byl zakoupen deštník a jen díky příjemných 25 stupňům, jsme se brouzdali kalužemi až k Opeře. Ohromení Rahula se nedá popsat. Jeho dětsky svítící oči se přilepily na kachličky Opery a nedaly se odradit ani deštěm. Jeho fotoaparát se natáčel všemi směry a jeho štěstí se dokonalo, když jsme usedli ve stínu Opera Housu k odpolení kávě a se zalíbením civěli na „kopulující želvy“, jak nám vrcholky střech popsali v průvodci. Zpátky na nás upíral pohled přes 1 milion tč. uplakaných dlaždiček, způsobně uspořádaných do úhledných řad a kosodélníků.
Dánský architekt Jørn Utzon, který zemřel nedávno (listopad 2008), měl poněkud složitější cestu k dovršení svého díla, které bylo v roce 2007 zařazeno pod ochranu UNESCO. Historie díla se začala psát na konci 40. let, kdy se ředitel NSW konservatoře pokusil lobovat za stavbu koncertního sídla vhodnou pro velká divadelní představení. V roce 1954 se začalo s výběrovým řízením. Do něj se přihlásilo na 233 autorů z 23 zemí. V 57. roce byl vyhlášen vítěz, ale na růžích utláno neměl. Od roku 1963 se jeho kancelář přemístila do Sydney a v roce 1973 po 3 etapách výstavby byla opera dokončena. 20.10.1973 bylo dílo otevřeno královnou Elizabetou II. Bethovenovou 9. symfonií, ale jméno dánského architekta při slavnostním otevření nepadlo ani jednou. Po nástupu nové, značně šosácké a korumpované vlády, v roce 1965 rozepře o rozpočtu a celkových nákladech dosáhly takové meze, že Utzon v roce 1966 resignoval na vedení stavby. Vláda se obhajovala, že náklady přesáhly odhadovanou cenu o 1400 procent a Utzon se obhajoval nákladností velmi neobvyklých postupů a architektonicky unikátním dílem. Jeho dílo bylo oceněno až na konci devadesátých let a on sám byl reconciliated (reconciliation je slovo, které  je pro Austrálii velmi typické zvláště po roce 2000, používané ve všech možných variacích vzhledem k původnímu aboridžinskému obyvatelstvu), tedy vláda se s ním usmířila.
Tento architektonický unikát se stal vzorem pro mnoho budov, svou technikou se zařadil mezi zakladatele tzv. blobitecture (jako bychom to neznali, jen náš Kaplický se reconciliace nedožil).
Další nepostradatelnou atrakcí je Ramínko (Coathanger), jak je místními nazývaný Harbour Bridge, most přes přístav. Tvar oblouku a dva podpírající sloupy jasně označují kudy vede cesta a pokud máte chuť a dostatek peněz, je možné se vydat na vrcholek oblouku. Výlet jen to na několik hodin a po důkladné bezpečnostním školení a zaplacení 300 dolárků je vám cesta vzhůru otevřena. Ovšem jen pokud si včas objednáte místo. Tuto atrakci jsme nezkoušela, ale při bedlivém pozorování mostu, zahlédnete několik skupinek pěkně za sebou pochodujících „hus“. Do roku 1967 nejvyší bod města, dneska ho předčí mnohé budovy v CBD (Central Business District) a otevřen byl v roce 1932 (tak by byl taťka stejně starý jako tenhle krásný obloukový most).
No a naše odpolední rozjímání se přehouplo do večera, kdy jsme se pokusili vyšplhat na AMP věž, ale viditelnost byla mizerná, tak jsme zase sjeli dolů a šli se podívat pouze z mostní perspektivy na „Želvy“. Ty se ani nehnuly od té doby, co jsme je viděli naposled, jen se jim pěkně prosvítily oblouky krunýřů, takže jsme stejně jako světoznámí fotografové obdivovali horizont „novoblobových“ oblouků. Proudy deště nás zahnaly do kavárny pod přístřeším horního chodníku Opery, kde se dalo vychutnat noční atmosféru tohoto místa  a plně si užít „dechu“ Opery. Rahul byl jako ve snu a měla jsem pocit, že se mu splnil jeho životní sen. Ačkoliv tvrdil, že do Austrálie  nikdy nechtěl a nikdy o tom ani neuvažoval, měla jsem pocit, že ho sem zavál osud tak trochu důvodně. Genius loci byl dovršen, když déšť ustal a teplota teploměru neklesala ani v 11 večer pod 21 stupňů.
Čvácháním v kalužích jsme se dobrouzdali do hotelu a spokojeně usnuli, abychom ráno překročili řeku a ocitli se na druhé straně na Manly Beach.  
Druhý den v Sydney měl nádech deštivého oparu, ale nakonec se probralo k životu i sluníčko a přišlo se na nás taky podívat. Ranní procházka Čínskou zahradou ve stylu Feng Shue nás vyladila do harmonie, se kterou byla stavěna. Pagoda, zákoutí s vodní hladinou a v neposlední řadě i pavouci, které jsem jen těžko snášela. Moje arachnofobie se jen velmi stěží nechala udržet pod pokličkou bez hlasitých projevů, avšak silných duševních hnutí jsme ušetřena nebyla, tak jsem se jen velmi těžko zotavovala v místní čajovně a snažila se strachy utopit v leknínovém jezírku. Procházka pod monorailem v Darling Harbour nás dovedla k trajektu. Cesta trajektem, který je tu zahrnut do místní hromadné dopravy, trvala asi půl hodiny a odměnou nám bylo překročení úzké kosy městské části Manly zvané Corso a pohledem na otevřený oceán. Pacifik se na nás sápal jazyky svých vln a i přes deštivé přeháňky bylo rozhodnuto, že se musíme nechat vlnami pěkně olíznout. Vzhledem k počasí to bylo ale možné jen díky neoprenu, jinak bychom asi utrpěli omrzliny :-) . Půjčili jsme si prkna na surf a jako správní australani se vrhli do vln. Vlny se na nás vrhly se stejnou vervou a zpočátku se zdálo, že zcela zvítězí. Po dvou hodinách jsme se zničeně podívali na naše uondaná těla a štastně vrátili prkno i neoprén, abychom se dosušili a přesunuli na Bondi Beach. Tam nás opět trochu okouklo sluníčko, aby se s námi rozloučilo a potkalo nás až zase v Melbourne. Noční přejezd zpět do Victorie byl příjemný a tentokrát jsme prospali spokojeně celou noc a ráno se „zčerstva“, jak nelépe to šlo, vydali do práce a do školy.
Sydney bylo zážitkem velmi neobvyklým, musím konstatovat, že jsem tuto zprávu odkládala právě kvůli mému zděšení z přístupu místních lidí, neboť jsem se opět ocitla v nehostinné nevlídné krajině evropských velkoměst, kde se ochota nosí jen výjimečně a tak setkání s několika poněkud arogantními číšníky a neochotnými prodavači mě uvrhla zpět do evropských poměrů. Prostě všechno naznačuje tomu, že má doba návratu se neochvějně přibližuje a já se mám aklimatizovat nejen klesajícími teplotami a deštivými přeháňkami, ale i chováním lidí kolem mě. Budiž pozdravena stará dobrá Evropo a za pát týdnů nashledanou.