Od centra země do Alice Springs

A okolo Uluru pokračovala i další den. Skálu se mi  nepodařilo obejít ani tento den, ale obhlédla jsem jí ze všech možných  stran jen shora ne. Cesta nahoru byla zavřená. Aboridžinci nedoporučují lézt nahoru, neboť se pak má přihodit něco zlého, ale běloši většinou nedbají.  Tentokrát byla zcela jasná příčina proč nahoru nelézt - hromy a blesky. Noc strávená v buši na cestě od Uluru byla také zajímavá. Tentokrát jsme se rozhodly skálu opustit a přejet blíž k Alice Springs ale to znamenalo dalším 3éé km. Což už bylo po západu slunce příliš daleko na to abychom dojely až do města nebo do kempu. Když se přišetřilo rozhodly jsme že přespíme na odpočívadle, které mělo hlubší vjezd až do buše. Voda potíž nebyla, tu jsme měli na odpočívadle,ale trochu nás hlodala obava z psů dingo. Ti se prý potloukají právě v těchto místech. Přesto jsme se ujistily navzájem, že není čeho se bát, když budeme v našem vanu pěkně zavřené. Ovšem s dalším faktorem jsme nepočítaly. Když jsem se pomalu ukládaly ke spánku, zastavilo na odpočívadle auto. Z něj vyskákala celá početná rodina aboridžinců. Od malého klučiny asi 3 letého přes 10  až 15 leté teenagery. Ti nelenily a hned si začaly hrát kriket s prázdnými skleněnými lahvemi které samozřejmě nápor odpolů nevydržely a tak se po chvilce pokrylo parkovistě střepy. Když jsme šla pro vodu, měla jsem obavy co se bude dít. Ale rodinka byla přátelská a maly abík mi pomáhal čepovat vodu, která z tanku tekla neskutečně pomalu. Abík byl jak vymalovaný, nevím jestli jeho bříško bylo vypouklé protože byl dobře živen nebo právě naopak. Ale hnědá čokoládová barvička pokrývala celé jeho tělíčko a růžová ručička usilovně tlačila kohoutek, aby mi natekla voda do láhve. Ostaní členové rodiny se bavili jijech zvláštní hatmatilkou, ale žádné nepřátelské reakce se nekonaly. Tak jsem v klidu načerpala vodu a odebrala se zpět do naší ložnice. Potichu jsme s Mette očekávaly, jestli bude společnost trvalejšího rázu nebo se rodinka odebere na další cestu směrem ke skále. Po více než hodině se společnost opět nasoukala do jejich autíčka, které statečně odolávalo náporu asi 1é osob a odjely. Značně se nám ulevilo a s přáním aby se nevrátili ani aboridžinci ani nepřišli žádní dingové, jsme usnuly. Ráno bylo klidné a zdálo se, že se nikdo o naší zaparkovanou ložnici v noci nezajímal.

Den před tím jsem měly samozřejmě také na co koukat. Rozhodly jsme se, že po celém dni u Uluru se vydáme na Olga neboli Kata Kjuta, což je skála opodál resp „26 hlav“ jak by se dal přeložil Aboridžinský název Kata Kjuta. Tyto skály jsou vyrostlé stejně z ničeho jako Uluru, jen je jich podstatně víc a podstatně menší - nikoliv na výšku, ale spíš na plochu. Takže stezka, která vede mezi nimi je krkolomně lámaná podél skal a nahoru po hladkých skalkách a dolů po uměle vytvořených schůdcích. Uluru bylo celé jako slitina s erozními rýhami. Kameny odpadlé od masívu Uluru byly celistvé konzistence, kdežto valouny u Kata Kjuta byly jako by je tam navalil nějaký betonář, co je uplácal po práci ze zbytků betonu, valounků křemene a nezapomněl obarvit správně do rudo hněda. Nicméně ani na žádnou z hlav Kata Kjuty jsme se nedostaly a tak jsme prolezly za mírných přeháněk deště stezku asi 8 km a byly překvapené několika turisty,  které jsme i v toto vánoční období potkávaly. Musím podotknout, že mouchy vánoce neslavily a dávaly si záležet na tom,  abychom o nich dostatečně věděly. Dokonce nepokrytě využívaly černý Mettin batoh jako autobus a vyhřívací plochu, náramně se jim tam líbilo a snad žádná, co Mette potkala, neopomněla usednout a svést se aspoň jednu zastávku.

Naší další zastávkou bylo už jen městečko červeného srdce Austrálie Alice Springs. Tam jsme dorazily šestý den naší cesty, abychom načerpaly zásoby jak pro sebe tak zakoupily levnější naftu která byla okolo Uluru proklatě drahá. Několikrát jsme se také potkaly s turistickou kanceláří Adveture Tour, které jsme míjely na svých cestách a postupem času jsme si zvykly, že tak, kde jsme my, jsou zaručeně i oni. Ono okolí Alice Springs je asi dost dobře zmapované jak průvodci místními živými tak našim psaným Lonely Planet. Není pochyb, že i oni jeli podle této příručky a tak jsme se na další zastávce tentokrát podvečerní potkaly ve městě se stejnou skupinou turistů a kromě aboridžinců opět potkaných za nevalných okolností, kdy je rozháněla policie a  dokonce jsem jednoho na cestě na Telegraf Station za Alice Springs viděla jednu černou obyvatelku za mříží policejního vozu. Musím přiznat, že mě vůbec nenapadlo, že ty zamřížované kukaně na policejních dodávkám se mohou používat na lidi. Myslela jsem si, že tam převáží služební psy. A když už jsem opět u aboridžinské kultury, je pro mě s podivem, že stále přetrvává. Více jsem se dověděla na návštěvě u Mettiny kamarádky Becky, která dělá právě s těmito lidmi v nemocnici a dokonce teď plánuje od ledna pracovat jako terénní pracovník, což znamená dojíždět za nimi přímo do oblastí jimi obývaných, což je více než polovina Northern teritory.  Co to tato kultura obnáší? Kromě filozofie, která je nepochybně nádherným příkladem sepjetí člověka s přírodou a šetrné využívání zdrojů a jejich rodinné sepětí by nám mělo být příkladem. Ale zásah bílých vytvořil kráter mezi generací, která toto uměla a generací současnou. Na tomto se podepsala jednak tzv. ukradená generace – sedmdesátá léta, kdy byly odebírány děti aboridžincům a dávány na výchovu do bílých rodin, což bylo omlouváno jako potřeba tento národ vzdělat a uvést ho do jistých sociálních mezí akceptovaných bílými. Dnes je snaha se s tímto vypořádat  a tak australský stát platí za toto zlo páchané jím na původních obyvatelích ve formě sociálních dávek a bytů bez poplatků apod. Bohužel toto totálně zdevastovalo morálku těchto původních obyvatel a  ti teď jen čekají co dostanou a dál se nestarají. Je to velmi těžce řešitelná záležitost a nikdo si neví rady, co s tím. Je snaha vrátit původním obyvatelům půdu, což se ve velkém stalo právě v Norther Teritory, kde třeba není ani povinná školní docházka pro aboridžince, dostali zpět půdu, o kterou se mají starat a jsou za ní zodpovědní. Alespoň toto se dočtete na mnoha popiskách v krajině, které pomáhají se turistům orientovat v památných místech a turisticky zajímavých lokalitách.

Jednou z velmi významných věcí, které pomáhá kladné  propagaci je umění. Aboridžinci mají velmi silné umělecké vlohy, které využívají při tvorbě svých obrazů. Tyto najdete v mnohém v Alice Springs jako centru původního obyvatelstva, kde jsou galerie a kde vám zasvěceně vysvětlí vše o jednotlivých národech této oblasti a jejich zvycích. Zasvěceně vám to vysvětlí třeba Polka, jako jsem měla to štěstí já, když jsem vlezla do jedné galerie, která měla vystaveno vše ve vzorném pořádku a čistotě s okázalým prostorem hodným umění a také okázalými cenami. Naproti galerie se pak potkáte s poněkud nevábně vypadajícím hloučkem mladistvých, které se snaží rozehnat jízdní policie. Zřejmě jsme měli štěstí, že jsem se objevily v Alice Springs právě v době, kdy aboridžinci měli nějakou slavnost na stadioně ne nepodobnému naší Viktorii Žižkov a ačkoliv je konzumace všech alkoholických nápojů na veřejnosti zcela zakázána, zřejmě se podařilo někomu něco propašovat. Nebo je zanedbanost a jistý odér národní tradicí. Omlouvám se, pokud snad moje řádky vyznívají poněkud záporně, ale bohužel jediné kladné s čím se setkala bylo všechno jen napsané. Ale ani jednou se mi nepodařilo vidět živě to, co bylo popisováno v průvodcích, na popiskách u významných míst popř deklarováno onou Polkou. Vím, někdo ty obrazy musel vytvořit, ale zřejmě jsem nebyla na správném místě pro tento zážitek. Vlastně i kamarádka od Mette Becky  mi přímo potvrdila, že velký problém původních obyvatel a jejich rodin je zanedbanost, nevzdělanost a domácí násilí, zneužívání dětí, podvýživa. Toto se snaží řešit jednak stát prostřednictvím sociálních pracovníků a s nimi i starší rodových klanů, kteří pořád cítí kořeny a snaží se je předat. Bohužel díky ukradené generaci je to těžší. Mladí nechtějí poslouchat starší rodu, ale ani nemohou studovat dle západních norem…těžká situace a vlastně se o tom nikomu nechce příliš mluvit. Snad vás tento poněkud výklad neznudil,  ale tato otázka pro mě byla dost neuchopitelná a nepochopitelná. Teď jí sice chápu více, ale neustále nejsem schopná jí uchopit jako asi tady většina.

Snad raděj zase zpět do přírody, která nám ještě ukázala příjemná zákoutí v okolí Alice Springs. MsDonnelds Ranger jsou na západ a na východ od Alice Sprigns vybíhající hřebeny, které jsou prokláty několika mnoha průrvami. Několik z nich jsme samozřejmě viděly na vlastní oči, některé nám byly zapovězeny, neboť byly jen pro náhon na čtyři kola, což se našeho vanu netýkalo a ani se nedalo říct, že byl určen pro unsealed či graved route (tedy neasfaltovanou silnici). Přesto stálo za shlédnutí Stanly Chasm - nádherná úzká průrva rudou skalou o výšce několika desítek metrů, i malé úchvatné kaňony s jezírkem pod nimi. Jedno bylo i cílem našeho posledního divokého kempování v přírodě. Ač toto už nebylo tak divoké, ale zcela spořádané kempové stanoviště. Večer nás uspal tichým deštíkem a ráno nás překvapilo narůžovělým východem slunce. Poslední noc pak byla strávená už ve městě u Becky a tak romantiku nám připomněli jen mravenci snažící se dostat k našim už naštěstí dost chudým zásobám jídla.

Poslední, co jsem opomněla a stojí z připomenutí je King´s Kaňon. Ten byl jedním ze zastávek patřícím k celodenním výletům po svých a to za poledního slunce a převýšení okolo 500 m. Musím říct, že tento výstup mě přesvědčil, že je dobré dát na rady kamarádů a plánovat skutečně všechny výlety v této oblasti na brzké ranní nebo pozdní odpolední hodiny. Myslím, že tento výstup byl ten, který způsobil můj 3 kg váhový úbytek, jak jsem po návratu domů shledala na váze. Vedro, že propotíte košili během chvilky a stín ani v dohledu. Snad jeden pozitivní cíl byl Garden of Eden (Rajská zahrada),  kde mělo být jezírko (samozřejmě se v něm nesmí koupat, ale na svlažení stačí). Toto jsme zjistily ale jaksi později, když jsme ho objevily shora a byly už nepochybně o pár km dál a hlavně pokud jsme opravdu prahly po svlažení, bylo nutné se vrátit nejen o několik km, ale také o několik výškových metrů. Vím bylo to jen 100 m, ale v tomhle vedru je každý schod trochu utrpením. Ale nedalo nám, abychom se nevrátily a neužily si vodu tamního jezera. Byla sice teploučká, ale přesto pomohla překonat další km sestupu k autu. Výstup do kaňonu (ano byl to výstup nahoru, abychom viděly kaňon dole) byl jedním z příjemných zpestření dlouhé cesty strávené v kabině našeho „obytného vozu“, kterým jsme za 8 dní najeli přes 3400 km z Adelaide do Alice Springs s odbočkou do Flinders Rangers.

Shrnutí na závěr:  byla to jedna z nejdobrodružnějších dovolených, které jsem zažila. Setkání na počátku se zcela neznámou osobou, kterou jsem znala jen z mailů, cesta sice s jasným cílem, ale zcela nejasným obsahem. Díky pohodové a dobrosrdečné Mette a neustálému pohybu za námi vysněným rudým centrem, se opravdu vydařila. Naše společná záliba v rudém srdci Austrálie nás velmi sbližovala a tak jsme zastavovaly na každém kopečku a rozplývaly se nad každou obnaženou hromadou rudého písku. Díky Mette za fajn strávený čas a ještě podotýkám, že dnes, kdy tyto řádky píšu už vím, že Mettte dorazila v pořádku až do Darwinu, kde bude teď nejméně na půl roku bydlet i pracovat. Cesta si nebyla zcela jednoduchá, potkal jí jeden cyklon a několik překážek jí vytvořila voda, která se obvykle v Austrálii neřeší mosty, ale pouze nápisem floodway (cesta pod vlivem záplav). V realitě to znamená, že třeba v Alice Springs najdete jen jeden malý mostek, ačkoliv koryto řeky je široké přes 20 m, asfalt silnice před něj vede jako by zde nikdy žádná voda netekla. Což je pravda po většinu roku a pokud nějaká začne téct, pak se buď přebrodí nebo v případě, že jí je moc se hold počká až opadne, což se stane nejpozdějí druhého třetího rána po povodni. Toto jsme v malém zažily s Mette i v Alice Springs, kde jeden voda nebyla a druhý den po pro nás menším deštíku se malý aboridžinci čvachtali  v proudící řece.