Australani a počasí

Nejsou věci jak se zdají aneb rozčarování….

První rozčarovaní mi způsobuje počasí. Na to, že je jaro bych očekávala poněkud příjemnější přijetí...přes den se teplota pohybuje okolo 15 –max 18 a v noci se posune rtut k 5 a to je všechno v stupních celsia - naštěstí to není ve Fahrenheitech, to bych byla už zcela zmrzlá, neboť přežívám jen díky půjčenému vlněnému svetru, jela jsem si užít tepla a léta a to se zatím nedaří. Tedy až na výjimku. Jak jsem psala ve zprávě 2 byl plánován výlet z bratrem Hrochem. A tak jak plánováno bylo i se stalo.

Sobota 7.00 vylézám zcela „čerstvá“ z postele a tvrdím sama sobě, že to prostě už přežiju jako normální protinožci, protože jsem tu přeci už celé 3 dny..ano opět se opakovalo ráno jako den po příletu, ač už jsem se nesnažila nic předstírat..všichni si zvykli. Tak ted ještě aby si zvykl bratr Hroch…

Opravdu dle plánu vyrážíme v 7:30 a po dlouhé pro mě strastiplné cestě neb Mirek, syn druhý, se kterým jsem výlet podnikala, se v okamžiku usednutí do auta přepnul do angliny a já už měla šanci jen pramalou, že bych si pokecala…musím uznat, že ačkoliv byl dobrý řidič, neusnula jsem, jak u mě bývá zvykem na klidné cestě. Cesta totiž vůbec klidná nebyla –aspoň pro mě. Jízda vlevo mi neustále způsobuje trauma. Zmatení smyslů nejen hlavou dolů, ale ještě i převrácení pravolevé dovršuje moje zoufání. Při každém nájezdu na kruhák nebo křižovatku se jen dojemně modlím, aby i ten v protisměru byl pravověrný Australan neboť být tam já, tak se nepochybně střetneme. A to jsem si říkala, že bych mohla jezdit na kole..asi to nepůjde. Prostě Evropa na mě nechala stopu a kdoví jak rychle jí přemažu. Nicméně dnes, kdy jsem už jako samostatný jedinec napochodovala do školy, jsem měla dojem, že situace se den ze dne zlepšuje a už to, že píšu tento večerní záznam svědčí o tom, že první den ve škole jsem přežila.

Díky Mirkovi jsme tedy ve zdraví do Geelongu dojeli, vyzvedli bratra, vyhodili mě na promenádě a dále bratři pokračovali do starého bytu a do nového domu a do starého bytu a do nového domu a do starého bytu a nového domu…a v tuto chvíli mi volá jeden z bratrů – domnívám se, že Mirek, neboť ten byl do telefonu ochoten mluvit i česky, což se o Hrochovi říci nedalo- při pozdějším setkání se ukázalo, že on používá češtinu pouze ve zvláště příhodných situacích, kde se dají použít jen nepublikovatelná slova nebo ke škádlení své nastávající, která se právě počala učit češtinu, neb plánují v lednu výlet do Čech…. jsem zastižena v botanické zahradě, kde si vynahrazuju ranní vytažení z postele a ve stínu gingo biloba si dospávám odpoledně (australského času) ranní (evropského času) veršíček. Stín byl příjemný a to velmi neb na sluníčku se teplota toho dne vyšplhala na 25 C. Bylo to poněkud nepřepokládané, aspoň z mojí strany a tak jsem večer skončila jako rudokožec s totálně spáleným chobotem, který mi Maruška chladila čerstvě utrženou aloe verou. Ještě, že je tu Maruška, dobrý duch domu, jak jí jednou nazval Standa. Ano skutečně, je to žena, která se o nás zcela bezprecedentně stará – od snídaně přes polívčičku a masíčko až po aloe

Prostě jsem jak v maminčině péči…má vlastní maminka promine, ale polívčička byla srovnatelná neb se zelenala stejně jako z toušeňské zahrádky, i když zahrádka je tu vzhůru nohama :- ) Ač na druhé straně musím uznat, že chléb vezdejší je s láskou připravován Standou a nedělní zákusek pekl Mirek. No prostě jsou tu sehraná parta a já jen polykám naprázdno, pardon, chci říct polykám, co mi dají a moc mi to šmakuje.

Geelong byl výlet k moři, oceánu a taky mě náramně odměnil. Od pohledu do hlubin, kde se mi objevilo nesčetně meduz až 20cm velkých v průměru po nádherného rejnoka, který byl velký víc než půl metru (nepřeháním, neboť nejsem rybář). Přímořské městečko, které je jedním z větších na pobřeží má spoustu průmyslu, ale v současnosti se projevuje zřejmě krize a jak mi Hroch při míjení několika fabrik sdělil, většina se jich zavřela nebo je před zavřením. Situace ve Victrorii je, co se práce týče, také poněkud neradostná, v posledních letech tu přišlo o práci něco kolem 15 tis lidí tak nevím jestli budu mít úspěch při hledání nějakého jobu. No dneska jsem rozeslala několik životopisů a budeme čekat – třeba se někde chytím. Never surrender- nikdy se nevzdávej, heslo které mi utkvělo v paměti z jednoho obrázku, kde se žába snaží uškrtit čápa, který jí už drží v zobáku. Doufejme, že moje situace je poněkud radostnější. O čemž jsem se snažila přesvědčit i místní rodinu, která mi po několika dnech začala připadat jako poněkud katastrofická. Neříkám, že pánové nemají pravdu, když říkají, že je všechno lidské konání trochu více z kopce než by mělo, nicméně je třeba být zarytým optimistou jako byl vojín Čonkin (kterého bych tak nejblíže přirovnala k českému Švejkovi v ruských poměrech), kteryž to ve filnmove podobe byl naservírován včera a musím říct, že kombinace rusky mluveného filmu s  anglickými titulky dovršila moje zoufalství nad bránou jazyků, která pro mě asi navždy zůstane zavřena.

Dnes se pánové odebrali stavět chajdaloupku (mimochodem rozměrů 30 x 30m takže takový malinký paneláček naležato s železnou konstrukcí proti termitům, takže žádná chatrná chaloupky strýčka Toma….) a tak jsme s Maruškou osiřely. Nicméně nám to neubralo na životě a po mém příchodu z města jsme skoukly nějakou kulturu, tentokrát to bylo britské provenience z oblasti zábavné.

PS: Viděla jsem konečně klokany a to 2! V neděli jsme byli se Standou v „buši“, v lese národního parku kousek nad Melbourne - Swan Lake a na rozhledně (ano, lidi, divte se, nejen my máme rozhledny, jak tvrdí Munzar, že Češi jsou specialisté na rozhledny), kde nás obletovali papoušci – červení i zelení a na poli se pásli slepice, pardon tak tomu říkají místní, já na korely a kakadu čučela jak klokan…ale k těm klokanům…

Celou dobu cesty (mimochodem něco kolem 100km jedna cesta, vzdálenosti poněkud neevropského měřítka) jsem koukala po krajině, která kromě kopečků a příjemných, ještě stále zelených pahorků (jak jsem byla upozorněna, nebude to trvat dlouho a to díky suchu, které tu je už asi 5 let a ne-li víc) skýtala velmi příjemný pocit. No a samozřejmě jsem se snažila ulovit pohledem nějakého klokana. A po 150 km jsem byla odměněna, na pastvě mezi 3 kravami s 2 koni byly i 2 klokani…Ve Swan Lake parku jsem sice větřila wonbata, ale našla jsem (dámy prominou) jen hovno, ač čerstvé. Vombata jsme nakonec taky viděli, ač ten moc živě nevypadal- u cesty sražený autem. No aspoň že v NP se před námi defiloval červený papoušek, ale to už vám neukážu stejně jako klokany, neboť jak to bývá, když chcete fotit a je co fotit, není čím fotit…došly baterky….