Změna, kterou potřebujeme a kterou chceme

Krajské a senátní volby ukázaly dvě podstatné věci. Za prvé: že touha lidí po změně politiky dále pokračuje. Za druhé: že hnutí ANO 2011 už není jednoznačným lídrem a nositelem této změny.

Změna sama o sobě ještě neznamená, že se věci zlepší. Známe i změny k horšímu. V současné době tu na jedné straně stále ještě máme strany zkušených politických matadorů, na druhé straně ty, kteří reprezentují změnu a odklon od politiky 90. let.

Tábor nositelů změn je ovšem značně různorodý. Jednak tu jsou politické novotvary, monokraticky vedené silnými lídry: hnutí ANO 2011 Andreje Babiše a Stranu přímé demokracie Tomia Okamury. Pak je zde jedna tradiční demokratická strana, která prošla kompletní generační obměnou, tou je KDU-ČSL. A pak stále silnější proud lidí z komunální politiky, kteří se spojili do hnutí Starostové a nezávislí, případně vytvořili krajské koalice.

S jistou rozumnou mírou zjednodušení tedy můžeme říci, že voliči mají na výběr ze dvou typů změny. Jednu představují vůdcovsképrojekty řízené jedinou osobou, druhou pluralitní strany či hnutí budované důsledně odzdola.

Krajské volby jasně ukázaly setrvačnost pohybu, s nímž razantně vrazil do politiky Andrej Babiš v roce 2013 a od té doby nepřetržitě pokračoval na cestě vzhůru. Tento pohyb se zpomalil a hnutí ANO zdaleka nevyhrálo volby s takovým výsledkem, jaký předpovídaly průzkumy veřejného mínění (a vůbec s nejnižším procentem hlasů, jaký kdy získala vítězná strana v krajských volbách). Nicméně stále to stačilo na vítězství a to vítězství je třeba jednoznačně připsat Andreji Babišovi. Voliči ve všech krajích volili jeho, nikoli regionální lídry, jak jasně ukazuje velmi nízký počet preferenčních hlasů.

Senátní volby byly jiné a prokázaly, že ANO, coby monokratické hnutí, nepřivádí do politiky osobnosti – a co je podstatné, jeho voliči je ostatně ani nežádají. Právě osobnosti se však v senátních volbách volí, proto ta porážka. Zatímco v prvním kole, kdy se senátní volby konají s krajskými, se volba Andreje Babiše přelila (díky souběžně konaným krajským volbám) do postupu 14 kandidátů ANO, druhékolo bylo pro ně debaklem. Nebylo v tom žádné spiknutí ostatních stran, ale spiknutí voličů, a to dokonce i vlastních voličů Andreje Babiše. To, co je největší silou hnutí ANO, je i jeho největší slabinou. Když nezafunguje lídr, nezafunguje nic...

Pokud tedy je ANO nositelem změny, rozhodně to není změna pluralitní, která by si kladla za cíl obrodit celou zastupitelskou demokracii a vyplnit ji novými silnými a čistými osobnostmi.

Další otázka zní: jaká je vlastně dnes síla tohoto typu změny? Když se podíváme na výsledky krajských voleb, pak – pro někoho možná překvapivě – zjistíme, že KDU-ČSL se svými koalicemi a Starostové se svými koalicemi (a to pouze v krajích, kde překonali pěti procentní klauzuli) získali dohromady srovnatelné procento hlasů, jako vítězné ANO.  Přičemž šlo o rozdrobené subjekty, které nemohly těžit z masivního celoplošného marketingu postaveného na celostátních tématech a osobě jednoho vůdce.

Jinými slovy: „slabá“ změna představovaná zdola budovanými pluralitními subjekty se ve svém součtu vyrovnala „silné“ změně, za níž stojí bohatý monolit a exkluzivní mediální zázemí. Nemluvě o senátních volbách, v nichž první typ změny zvítězil poměrem téměř pět ku jedné. Toto srovnání ovšem nevypovídá o celkové celostátní síle. Ani ne tak kvůli nízké účasti, jako kvůli logice dvoukolového systému, kdy nevítězí první na pásce z prvního kola. Nicméně vypovídá to alespoň o něčem – potenciál hnutí ANO má svůj strop.

Co bude dál? To záleží jednak na tom, zda ti, kteří představují pluralitní změnu, dokáží překonat osobní ambice a naleznou společnou řeč. Za druhé, a to především, záleží na samotných voličích, jaký typ změny budou preferovat.

Nejde primárně o přetahovanou o morálku. Čistě při pohledu na to, kdo dnes má slovo v KDU-ČSL, či u Starostů, se ukazuje, že těch nových, nepopsaných a čistých je na této straně daleko více, než v ANO, v němž se sešla poměrně početná sbírka politiků, kteří prošli různými funkcemi v jiných stranách již v 90. letech. To ale není až tak podstatné. Daleko podstatnější je, že buď budeme mít změnu, jakou nabízí tradiční zastupitelská demokracie, v níž voliči nakonec donutí každou stranu zbavit se lídrů s poškozenou reputací (KDU-ČSL to ukázala jako první). Nebo si zvolíme změnu směrem k orientálnímu typu „řízené“ demokracie, v níž lídr je vším, řadový člen ničím a moc je vším, program a hodnoty ničím.

Která z těchto změn je tedy skutečně změnou k lepšímu? Kterou z těchto změn chceme a potřebujeme?