Když jsme byli s bráchou malí, tak jsme občas s tátou jezdili po obvodě. Pro nás to bylo dobrodružství. Vyrůstali jsme sice v rodinném domě, ale ne na vesnici. Takže vidět krávy zblízka v kravíně, bylo pro nás pěkné dobrodružství. Obzvláště, když nás zootechnici občas povozili v závěsném krmném vozíku. Samozřejmě jsme podvědomě vnímali i to, že se otec jako veterinář těšil určité vážnosti.
On by úplně nesouhlasil. Doba, ve které on sloužil na obvodě byla zcela jiná, než jakou zažívají dnes moji spolužáci. Dodnes je v něm trpkost na jezeďáky, kteří platili roční paušál tehdejší státní veterinární organizaci. Takže jim bylo jedno, jestli veterináře zavolají jednou, nebo stokrát.
Vždy skřípe zuby, když vzpomíná jak jednou (jako ostatně za svůj život nepočítaně) ležel do půl těla v hnoji na betonové podlaze kravína a snažil se vytáhnout tele. Nakonec se to nepodařilo a kráva se musela poslat na nutnou porážku. Když se v kýblu s vodou snažil omýt, tak mu řekli, že si mysleli, že to stejně nepůjde. Jak to bylo zvykem, nejdříve se v krávě hrabal každý - od zootechnika, přes krmiče až po náhodné kolemjdoucí. Teprve, když jim to nešlo, tak zavolali doktora. Otec se rozčílil, proč ho tedy volali a nechali ho se mordovat. S klidem odpověděli, že jen chtěli vidět, jak se to dělá…
Vždycky říkal, že je to práce krásná, ale že je to nádeničina a že by nám raději ruce zpřelámal, než by nás pustil na veterinu. Průměrný věk dožití veterinářů byl 60 let. Nepletu-li se, tak to bylo hned po hornících… Fyzická námaha, střídání tepla a chladu, infekční prostředí… Z bráchy je nakonec humánní lékař a já na veterině sice vystudoval, ale hygienickou fakultu. Proti tomu táta neprotestoval. Potravinářství máme v rodě a sám otec nakonec v hygieně potravin pracoval také a to na špičkové úrovni. Jako jeden z mála v republice měl 2. atestaci jak z klinických disciplín (prasata) tak z hygieny. Tvrdil, že když ho osud zavál do jiné oblasti, je nutno se i zde vzdělávat a pracovat co nejlépe.
Z mámina vyprávění znám historku, jak jsem se jednou vrátil z obvodu a s očima jako tenisáky vyprávěl, že tatínek tahal z kravičky telátko. Na máminu pobavenou řečnickou otázku:“ Jo?“, jsem prý odpověděl:“ No jo, ale kdybys viděla vodkaď!“ To si ovšem nepamatuji…
Na základce jsem o služby s tátou projevoval zájem sám, brácha ne. Byla to romantika i škola života. Poznával jsem spoustu nových věcí, situací, lidí a také jsme projezdili kus kraje. Jednou jsme ráno jeli alejí. Byl ranní opar a svítilo už pěkně slunce. Mezerami mezi větvemi dopadaly na vozovku pruhy slunečního svitu. V oparu před námi se objevila typická roubená chalupa, jakých je u nás po vesnicích ještě spousta. Blížili jsme se k ní a najednou zmizela. Řekl jsem tátovi, že jsem viděl chalupu a že tam už není. Otec odpověděl, že ji viděl taky, ale nechtěl to říkat, abych se mu nesmál…Když jsme dojeli do kravína, místní zootechnik nám na to odpověděl, že chalupa, kterou jsme mu popsali, je na druhém konci údolí. A tak jsme viděli fata morganu.
Myslím, že mně takto společně strávené chvíle s tátou prospěly. Nakonec jsme se dostali do telepatické fáze. Často se stane, že jeden chce něco říci a ten druhý to vysloví. Dokonce i mimo hovor.
Samozřejmě, že se hádáme, ale mít takový vztah všichni otcové a synové, vypadal by svět jinak.
