Za Jaroslavy Celbou a Citou.

Během několika dnů jsme my, Náchoďáci, ale i celý region a republika, přišli o dvě vynikající osobnosti. Jaroslava Celbu a Jaroslava Citu.

První z nich byl hudební skladatel a také oběť komunistického teroru, který si zažil osobně v pověstné mučírně „Domečku“ i v uranových dolech. „Harýk“  byl příslušníkem silné generace „Zbabělců“. Jména jako Škvorecký, Španiel, Suchý nebo Volný se nesmazatelně zapsaly do náchodské kulturní a společenské atmosféry a po jejich odchodu po nich zeje velká mezera. Ačkoliv jeho hlavním oborem byla především filmová a scénická hudba, věnoval se i komponování vážné hudby.

Proslavil se jako autor hudby k televizním Večerníčků, například Pohádky z mechu a kapradí, O makové panence, Štaflík a Špagetka. Kromě hudby pro animovaný film a televizní seriály je ale také autorem skladby Harlekýn (pro smyčcový kvartet), baletních pohádek O dvanácti měsíčkách na motivy příběhu Boženy Němcové a Děvčátko se sirkami podle Hanse Christiana Andersena. Z této skladby hrál v Náchodě např. na 75. narozeninách Libora Volného, kdy jsem měl tu čest, se s J. Celbou v hudebním doprovodu večera střídat.

Jaroslav Celba podle aktuálních statistik patří mezi dvacet nejúspěšnějších skladatelů za posledních 20 let.

Do stejné generace patří i druhý Jaroslav, který nás opustil v těchto dnech. Jaroslav Cita. Ačkoli autodidakt, byl vynikající a všestranný umělec. Charakterizoval ho veliký tvůrčí entuziasmus. Nebylo prakticky dne, kdy by neměl připravený nebo rozpracovaný nový námět. Stále měl mnoho nápadů, přišli– li jste za ním s požadavkem, jedna, raději dvě varianty byly naskicované ještě téhož dne. Ať to byly novoročenky, různá oznámení, novinové a časopisecké ilustrace, podnikové značky, kalendáře, reklamy a podobná grafická tvorba.

            Podíváme – li se na jeho tvůrčí dráhu, vidíme velice pestrý kaleidoskop jeho zájmových činností, které měly jedno společné – kulturní a osvětové zaměření. Od klukovských let muzicíroval po sousedních obcích, k tomu přibyla organizace zábavných pořadů. Měl nadání zaujmout publikum. Stále kreslil, jednoduše řečeno – život ve své prostotě a kráse. Rozvíjel své nadání, schopnost vyjadřovat se výtvarnými prostředky.

Rád od úmorné, téměř ateliérové práce, odjížděl do přírody. Jakoby za odpočinkem. Ale zase se odtamtud totiž vracel se skicami k temperám a především se svými milovanými akvarely, vytvářenými svéráznou technikou

            V zaměstnání v propagačním oddělení n.p. Rubena Náchod se mohl věnovat zcela výtvarné činnosti.  Výborná pozorovací schopnost a kreslířská vyzrálost přivedla Jaroslava Citu k animovanému filmu. Natočil na stovku autorských animovaných filmů a obdržel za ně řadu prestižních uznání a cen.

             Animace a kresba jsou jako sourozenci. U City to platí dvojnásob. Nakreslil tisíce vtipů a zhruba 13.000 jich bylo otištěno asi ve 120 novinách a časopisech. V některých vycházely s autorovým textem na pokračování nebo jako zvláštní příloha. Některé dokonce publikovaly prestižní katalogy v cizině.

            Víte, jak vznikla jedna z prvních, ne – li vůbec první Citova knížka? Když jeho malá dcerka dospěla svým vnímáním do stadia, kdy by mohla rozumět malovaným pohádkám, tak jednu napsal a ilustroval a svázal. Knížek, většinou určených dětským čtenářům, vytvořil hodně. Naprostou většinu napsal a ilustroval sám. Některým autorům ilustroval jejich texty. Bylo již vydáno 43 knih, leporel, účelových tisků organizací s Citovými ilustracemi, z nichž je naprostá většina autorských, tzn. i s vlastním textem.  Neustále vystavoval. Měl jsem tu čest dvakrát doprovázet svojí hudbou vernisáže jeho výstav. Vždy byly hojně navštěvovány.

Byl autorem námětu, scénáře, výtvarníkem a animátorem nejdelšího československého večerníčku.  Jako profesionální filmař doma, doslova na koleně, za spolupráce manželky, Skřítek a šneček, kteří díky bratislavské televizi, bavili generace dětí nejen v tehdejší naší republice, ale také v desítkách zemí po celé zeměkouli. I k němu hudbu napsal právě Jaroslav Celba.

Spojuje je tedy nejen Náchod, společná práce, ale, bohužel, i jejich odchod. Čest jejich památce.