Vlastenectví nebo nacionalismus?

Za to, že jsem Čech jak poleno, se nestydím. Zdravý patriotismus, který souvisí se znalostí historie rodiny, regionu, země i Evropy, je zdravý a chvályhodný. Pokud si umí člověk přiznat i stinné stránky. Být hrdý, znamená vědět a znát to příjemné i nepříjemné, často se i zastydět.  Mezi Čechy i jakýmkoli jiným národem jsou lidé obdivuhodní, skvělí, výjimeční, světci, lidumilové, ale i psychopati, sadisti, skety a gauneři. Jen proto, že jsem nějaké národnosti, ze mě nedělá člověka ani dobrého, ani špatného. Žádný národ není ani dobrý, ani špatný sám o sobě. Jsou jen dobří a špatní lidé.

Něco jiného je, když na základě mojí národnosti hodlá někdo mě a moje bližní utlačovat, otročit či zlikvidovat. Tam je asi každý přirozeně v právu obhájit a bránit svoje sebeurčení, život, kulturu. Vlastenectví nesmí přejít v nacionalismus, kde se říká, že jeden národ je lepší než druhý a hlavně, že druhý člověk je horší nebo lepší podle svojí národnosti. Bohužel, nacionalismus moc dobrého, na rozdíl od vlastenectví, lidstvu nepřinesl.

Neustále studuji historii. A rád se setkávám s lidmi jiných národností, protože není nic horšího, než nenávist, pověry a odpor k druhým, když žijeme v bludech, falešných představách a neznalosti. Jako vysokoškolák jsem například pořádal lampionový průvod s položením svíček u památníku v Kaunicových kolejích v Brně, kde jsem přítomné upozornil na reálie této nacistické věznice a popraviště. Drtivá většina ubytovaných studentů si ani nepřečetla pamětní desku na zdi. Bylo jim to asi jedno.

Znalost kořenů je velmi důležitá pro sebeuvědomění a sebeúctu člověka. To, že někam patřím, že mám s někým společnou historii, jazyk, kulturu nebo stát, je jistě důležité. Národní hrdost, která nezastírá i stinné momenty, to je pro mě dospělá a sebevědomá výchova k vlastenectví. Nevymezovat se vůči druhým, ale říci, že je důležité pro svoji vlast něco udělat, protože jsme její součástí. Ať už to je starost o rodinu, svoje okolí, veřejný život, kulturu nebo prostě pracovat a žít tak, abych rodině, vlasti a národu nedělal ostudu.

V dnešní době plné apatie, nihilismu, závisti a sobectví, je vlastenectví, sociální soudržnost, solidaritu, vzájemnou úctu a slušnost, potřeba neustále zdůrazňovat. Také je v lidech nutné udržovat povědomí, že tato země a obyvatelstvo je zde proto, že mnoho našich předků pro ni nezištně pracovalo. A že tato zem vyrostla i z krve a těžkých osobních rozhodnutí, sebeobětování a statečnosti mnoha hrdinů.

Dnes se propaguje kultura sobectví. Prý není úspěšný ten, kdo něco pro někoho dělá, ale kdo hodně vydělá. I mnozí mladí lidé dnes za úspěch považují kariéru a plat. Proto také mnozí omílají ono přiblblé „netrestejme daněmi úspěšné“. Daně jsou tu přeci pro nás všechny! Jen se nesmějí rozkrádat, jako je to u nás, bohužel, smutnou pravdou.

Úspěch spočívá snad v něčem jiném. Dříve být starostou Orla, Sokola, nějakého spolku, jednoty společenství, bylo prestižní záležitostí. Dnes se to pokládá za ztrátu času, podivínství, okrádání se o čas nebo maloměšťáctví.  Právě onen individualismus a atomizace společnosti jsou pak důsledkem popisovaných jevů. Samozřejmě to i souvisí s televizí a internetem. Dnes nemusíte vůbec vyjít ven a nejen že neumřete hlady, ale dokonce nepřestanete komunikovat s lidmi. Než se pohádat v hospodě o svůj názor, tak zbaběle pod falešným nickem urážíte druhé, protože víte, že vám nikdo facku nedá.

Můžeme najít spoustu vzorů pro naši mládež. Je jich celá řada a nelze je všechny vyjmenovat. Každou historickou osobu si trochu idealizujeme, i ona měla svoje nedostatky. Mohou nám však v mnohém být zrcadlem, ve kterém poměřujeme svoje činy.  Od  sv. Vojtěcha a sv. Anežky až po Františka Noska, gen. Eliáše, Pavla Tigrida nebo bezejmenné, kteří denně riskují život a zdraví pro druhé, obětavě druhým slouží, nebo vytvářejí hodnoty, které využívá celá společnost. Věřím proto, že se vždy najdou lidé, kteří by si mohli spokojeně žít a starat se sami o sebe, ale budou svoje pohodlí a třeba i život riskovat pro druhé.

Co dnešním mladým lidem chybí?  Snad úcta k autoritám a ochota k oběti. Dát druhému něco ne ze svého nadbytku, ale něco, co pocítím jako ztrátu. Lidé po povodních nechtěli naše nepotřebné staré spotřebiče a obnošené šaty. Ty jsme si měli nechat my a jim dát naše peníze nebo koupit nové věci a sami si je odříci.

Mladé generaci možná trochu chybí i úcta k hodnotám, k lidské práci, k tomu, že všechno někdo musel vyrobit, že za vším je dřina a důvtip. Pak by snad nebylo tolik vandalů, mezi něž považuji také každého, kdo na zem hodí nedopalek, papírek nebo neuklidí po svém psovi. Tam to začíná.  Ale nechybí to ani generaci jejich rodičů? Není to výraz lhostejnosti vůči vlastním dětem?

Také ve společnosti chybí vědomí, že být mladý, zdravý a soběstačný, člověk nebude po celý život. Snad také pochopení, že svoboda není anarchie, že končí tam, kde začíná svoboda toho druhého. Že k ní patří i ohleduplnost a úcta.

V naší zemi musí zvítězit kultura zodpovědnosti a etika solidarity. Ani sobectví, ani závist, ale zodpovědná solidarita. Jen tak má náš národ šanci zachovat odkaz a dědictví našich předků.