Doby, kdy se drobné sakrální stavby ničily z ideových důvodů, jsou snad už pryč. Teď se maximálně poustoší při krádežích. Nevím, jestli jsem se inspiroval u spolužečky na Vysočině, kde její otec postavil za humny kříž, nebo to byl chvilkový nápad, když jsme kultivovali další kus našeho prudkého kopce kolem domu, ale rozhodli jsme se prostě s tátou, že postavíme boží muka.
Přemýšleli jsme kde, kam a jak je umísit. Nakonec jsem se zeptal známého kameníka, jestli by nám nesehnal litinový kříž. A on nám nabídl kříž pískovcový i s korpusem a podstavcem. A zadarmo! Odvozili jsme vše na káře za autem, no, dostalo zabrat. Vybrali jsme i místo. Teda spíš táta si prosadil svou. Problémem bylo, že snad dvoumetrákový kámen podstavce bylo nutno dostat 6 metrů do asi 40. stupňového svahu.
Otcovy průpovidky, že chlap se při práci nemá nadřít, protože chytrost nejsou žádný čáry, se ukázaly jako realizovatelné. A tak s mámou a tátou jsme pomocí pák, trámů, špalků, podpěr, klínů a dalších jednoduchých strojů poměrně snadno dostali nejen tento kámen, ale i ostatní složky podstavce na místo. Slušný výkon na dva penzisty a invalidu.
Nakonec otec korpus natřel zlatou barvou a kříž jsme posadili na čep. A tak máme před domem boží muka. Otec to bere tak trochu jako poděkování za to, že jsem bez úhony přežil autohavárii. Pro mě je to mlčenlivá komunikace s předky a to nejen příbuznými. A jak doufám, je to i určité osobní svědectví, že i dnes stojí za to a stále má význam zdobit krajinu vzpomínkou na Kristapána.
