Rozloučení s umírajícím přítelem

Máma se stará o jednu starou paní. Ta mě požádala, zda bych ji neodvezl do čtyřicet kilometrů vzdálené nemocnice, kde umírá její dávný přítel. Chtěla se s ním rozloučit, kdyby se už nikdy neviděli. Tak jsem jel.

Paní je vdova, rozešla se ve zlém s dcerou a tak žije osamoceně. Právě s její dcerou kdysi krátce chodil můj táta. Navíc pochází ze sousedství a tak se stalo, že si nějak s mojí matkou padly do oka a tak ji občas pomáháme. Hlavně máma. 

Když mě prosila o odvoz, dozvěděl jsem se celou historii. Těžko říci, jestli to vše bylo přesné, ale to snad ani není důležité.   

Její bývalý přítel byl slévač. Byl totálně nasazen v Reichu a zde si našel svoji ženu. Byla to Ruska. Hned z kraje války její otec padl a ji se spolužáky ze střední školy Němci narvali do dobytčáku  a odvezli je na práci do Německa. Bez zastávky, ve stoje. Mnozí nepřežili, někteří se zbláznili. Všichni byli vysíleni, pokáleni, hladoví… Pracovala na jeřábu, on jako slévač. Tajně se začali scházet a on se jí snažil přilepšit ze svého přídělu. Nakonec se jim společně s třetím kumpánem podařilo po jednom náletu uprchnout. Neměli sice doklady, ale uměli všichni perfektně německy. Tak se neustále vymlouvali na to, že právě utíkají po bombardování z nejbližší zasažené oblasti. Dokázali přeběhnout hranici, až se dostali za jeho rodnou obec. Ona s třetím společníkem měli zůstat čekat, on šel domů připravit úkryt. Společník ale raději zmizel. Nikdy už o něm neslyšeli. Nakonec se do konce války skrývali a po jejím skončení se vzali. Vystudovala vysokou školu a učila na průmyslovce.  

On pocházel z jedné z nejchudších rodin. Dokonce bydlel (a taky se skrývali) v podnájmu u mého pradědy v domě, který už je šedesát let zbořený. Byl komunistou. Pracoval jako slévač, stal se ředitelem slévárny. Když někdo chyběl, tak zaskakoval v provoze. Odmítl  nejvyšší možný plat s tím, že by se styděl tolik peněz brát. Dostal několik vyznamenání, vymyslel mnoho zlepšováků. Měl dvojnásobnou nádobu na odlévání než ostatní, protože byl abnormálně silný. 

Když ovdověl, setkal se s již také ovdovělou známou. Nakonec spolu dva roky žili. Nevzali se, ona už nechtěla. Nakonec spolu nezůstali.

Když se dozvěděla od jeho snachy, že je to s ním po operaci kyčlí vážné, rozhodla se, že je třeba se s ním rozloučit.  V této nemocnici jsem nikdy nebyl, ale trefil jsem. Po chvíli ptaní a hledání jsme ho našli. Vyhublý, bezzubý stařec, nehybně ležící na posteli. Chtěl jsem je nechat sám, ale vůbec mu nebylo rozumět, mluvil, tedy spíše nesrozumitelně šeptal, tak, že jsem musel dělat překladatele. Ani s uchem u jeho úst jsem mu moc nerozuměl. Jen pár vět. Že všemu, co říkáme, rozumí. Že je překvapený, že ji by nečekal. Že mu mám tykat. Že je moc rád.  To je tak všechno. Párkrát se i zasmál. Jeho bleděmodré oči vyzařovaly směs radosti a překvapení, hrudník se mu prudce zvadal.  

Nechtěla ho unavovat, tak jsem po čtvrt hodině odjeli. Říkala, že je to jen stín toho siláka. Tak už to u starých lidí bývá. Byla ráda, že ho viděla. A že to má za sebou, že splnila svoji povinnost.

Ztratil jsem tímto výletem asi tři hodiny. Vlastně hovořit o ztrátě není na místě. Určitě ne. Vidět setkání dvou   pětaosmdesátníků po takové době, v takové situaci, rozhodně nebylo na škodu. Alespoň ne pro mě.