Případný pád vlády je samozřejmě pro ty, kteří v ní sedí, docela zásadní. V kauze Babiš jde však o daleko důležitější věci. V sázce jsou národní jednota, hodnoty 17. listopadu či právní stát.
Kabinet nejspíš hlasování o nedůvěře přežije. I kdyby ne, prezident Miloš Zeman jmenuje Andreje Babiše znova a jediné, co se změní, že ČSSD vystřídá u moci SPD. Což by určitě nebyla změna k lepšímu. Musíme myslet dál, než k tomu pátku. Na to, co bude s touto zemí, s jejími lidmi a hodnotami. A právě na to má upozornit mimořádná schůze k důvěře vládě.
Už několik let čelíme fatálnímu rozštěpení národa na dvě poloviny. Znovu to ukázala poslední prezidentská volba. A tím, že se Andrej Babiš v otázce své politické budoucnosti stal zcela závislým na Miloši Zemanovi, se tento příkop dále prohlubuje. Oddaluje se tím totiž šance, že se ANO stane normální stranou, která místo neustálého moralizování a peskování ostatních hájí zájmy svých voličů a k tomu uzavírá politická spojenectví a kompromisy.
Jak říkal T.G. Masaryk: „rozčilení není program“. Ale současný premiér je rozčilený takřka neustále. Když není, umí i mluvit racionálně a hájit české zájmy. Rozčilený je proto, že za sebou vláčí hromadu kauz, které musí neustále vysvětlovat a obhajovat se. Přičemž tak činí opět velmi emocionálním způsobem, který znemožňuje občanům zaujmout k němu racionální postoj a ať chtějí, či ne, dělá z nich fotbalové fandy…
Nyní vinou novinářů ani opozice, že Andrej Babiš takto štěpí národ. Je to vina konfrontačního stylu, který si zvolil. Byť možná trochu z nezbytí a on sám by třeba byl raději sjednotitelem. Jenže s jeho soudy o svazky StB, monstrózními střety zájmů, kontroverzním podnikáním závislým na dotacích, trestním stíháním a v neposlední řadě chováním vůči vlastním dětem se taková role hraje těžko. Ukázal to i 17. listopad, kdy se premiér této země styděl jít položit věnec k uctění boje za svobodu mezi lidmi a šel k pomníku v noci, stejně jako Tomio Okamura.
Netvrdím, že to tak Andrej Babiš chtěl, ale nepochybně se stal nadějí a hrdinou lidí, kteří se nikdy nesmířili s pádem komunismu, se Sametovou revolucí, s Václavem Havlem, s liberální demokracií a naší příslušností k Západu. On sám sice vystupuje (na rozdíl od prezidenta Miloše Zemana) tak, jak by předseda vlády země EU a členského státu NATO měl. Ale marná sláva, postkomunističtí nostalgici, extrémní nacionalisté a všemožní ruští trollové v něm vidí „svého člověka“.
Nakonec, ale ne v poslední řadě, kauza Babiš ohrožuje právní stát. Prostě proto, že exekutiva vyšetřuje svoji hlavu. Premiér jmenuje šéfa GIBS, která dohlíží na policii, jeho strana má ministra spravedlnosti, na jehož návrh může vláda odvolat nejvyššího státního zástupce. Jak silná může být víra občanů, že za takové situace proběhne vyšetřování kauzy Čapí hnízdo opravdu nezávisle a důsledně?
Když mělo ANO v rukách i ministerstvo vnitra, ministr Metnar vyházel řadu vysoce postavených policistů, kteří měli co mluvit do kauzy Čapí hnízdo, včetně pražského policejního šéfa. Premiér vyměnil hlavu GIBS. A právě v té době policie odložila šetření údajného únosu Andreje Babiše mladšího, aniž by ho vyslechla. Možná to bylo v pořádku, možná ne. Ale jak může u občanů nevznikat podezření, když člověk, kterého se ta kauza týká, je premiérem?
Už jen obava o právní stát a o zásadu rovnosti před zákonem by za normální situace měla vést k tomu, že premiér rezignuje do doby, než se tyto jeho osobní problémy došetří a vyřeší. To není neochota respektovat výsledek voleb. ANO by mělo vládnout dál. Jde tu naopak o respekt k něčemu, co je důležitější, než momentální počet křesel ve Sněmovně. Tím něčím je ústavní pořádek, v němž vláda práva zaujímá zcela zásadní místo.
Skutečně tu jde o mnohem víc, než o momentální většinu k vládnutí. Tu Andrej Babiš má. Ať už mu k ní pomohou KSČM a ČSSD, nebo KSČM a SPD. Co ale rozhodně nemá, je právo (a ani tato většina mu ho nedává), svým zatvrzelým „nikdy, nikdy“ ničit národní jednotu, hodnoty boje za svobodu a důvěru lidí v právní stát. Bez společenské dohody, bez svobody a bez práva a spravedlnosti totiž demokracie degraduje v diktaturu většiny.
A jde tu ještě o něco, či spíše o někoho. Jde tu o Babišovy děti. Jejich otec je zatáhl do svých politických her. V naší zemi věc nevídaná, ojedinělá. Nebyla to opozice, nebyla to média. Byl to sám premiér, kdo zveřejnil podrobnosti o jejich zdravotním stavu, soukromí a možná neúmyslně i místo pobytu svého syna. Udělal tak z nich součást své kauzy a vystavil je enormnímu tlaku. Ano, zdaleka nejde „jen“ o vládu. Jde tu o to, jak se budeme chovat ke svým bližním a ctít jejich lidskou důstojnost.
