Odtržení Kosova a Mnichov

Kosovští Albánci se chystají na vyhlášení samostatnosti. A podstatná část států EU jim ještě tleská, fandí a podporuje je. Už jen čekám na Runcimanovu misi a Mnichovskou dohodu.

Balkán je se svojí historií, národnostním i náboženským složením velice složitý region. Srbové jistě napáchali mnoho zlého Albáncům, ale naopak také. Systém krevní msty a nenávisti provázející celé generace. V bývalé Jugoslávii se projevil tento problém s krutostí a brutalitou už mnohokrát. Každý má na rukou krev, ale vinu vidí u toho druhého.

To, o co tady ale kráčí, není to, zda Srbové Albáncům ubližovali, ale o to, zda se Evropa a svět smíří se separatistickými tendencemi. Potrestání poražených národů tím, že se jim sebere kus území se praktikuje vždy po válkách. Hovořit by o tom mohli například Maďaři a Němci. Zda je to ale to nejlepší řešení si nejsem jist. Právě zkušenosti po 1. světové válce by nás měly varovat.

Nebudou Albánce následovat miliony Maďarů žijících za hranicí Maďarska? Německy mluvící obyvatelé Itálie? Baskové, Korsičané a další skupiny? Skutečně fungující demokratický stát a občanská společnost by ze separatismu měly udělat bezpředmětnou vizi několika fanatiků. V trvání na těchto hodnotách vidím hlavní úkol dnešních mocností.

Domnívám se, že vydírat Srbsko tím, že buď umožní samostatnost Kosovu, nebo že s ním v Evropě nebudou kamarádit, silně připomíná právě styl mocností v případě předválečného Československa. Nejdříve proběhla v pohraničí etnická čistka vůči Čechům, tu po válce následovalo to samé vůči Němcům. Stejně jsme to zažili i v Kosovu. Ve finále vypálené a zbourané kostely, vyhnaní Srbové a nepatrné množství jich přežívá pod ochranou cizích vojáků.

Mocnosti se mají snažit o to, aby Kosovo bylo nikoli samostatné, ale svobodné a demokratické. Aby měli stejná práva a povinnosti všichni obyvatelé bez ohledu na národnost, náboženství a všechny ty další parametry, kterých mají mnozí představitelé EU plné projevy. Pak můžeme říci, že jsme se z událostí minulého století poučili.