Fandí Číňané skutečně sportu?

Hlavní hvězda a idol čínské mládeže se zranil a nebude startovat. No a co?

Olympiáda má stejně jako v Německu v roce 1936 ukázat světu moderní a vyspělý stát. Přestože je to diktátorský policejní stát, který vlastní obyvatelstvo má za masu výrobní hmotu. Zároveň se má národ sjednotit a nacionálně vybudit. Ony se pak obtíže a nedokonalosti lépe zvládají. Proto také domácí fanoušci doufali, že uvidí další triumf svého borce. Když odstoupil, hlediště se vyprázdnilo

Čína udělala mnoho pro sportovní úspěchy. Možná více než NDR. Plně profesionální až darwinistický výběr talentů, prý často bezohledný a za každou cenu. Čínský sportovec dává lidu hry a stát chléb.

Přestože mám z čínského nacionalismu trochu obavy, tak si nemyslím, že by čínští fanoušci byli horší než třeba naši. Srovnáme-li kolik lidí chodí na prvoligový fotbal nebo hokej (sic úroveň nehodnotím) a kolik jich pak bíjíce se v prsa řve na mistrovství světa či Evropy, že jsme nejlepší. A že něco vypije a rozbije patří k věci. Je jasné, že se fandí především úspěchu. Protože úspěch našeho borce je můj úspěch.

Stejně jako chuligán, vandal a rváč není fanoušek, tak tuto kategorii bych nazval spíše jako příznivci či diváky.

Fanoušek by měl znát i pravidla, umět si vychutnat i výkon sportovce z jiného klubu či země. A takových je asi v Číně i v Česku menšina.

Není to žádná tragedie, stejně tak jako to, že se favorit zraní. To ke sportu, bohužel, patří. Sám to znám. Pro profesionála to je jistě nepříjemné, ale tak to holt chodí.  Nejen předpoklady, vůle, tréning, ale i zdraví a štěstí k němu patří. Stejně jako k jiným oblastem života. A rohlíky kvůli tomu nezlevní.

Hašek je bůh! (Pro mě teda ne.)