Po roce ... všem kapřím Pepům

„ proč si děda říci nedá, tluče o stůl v předsíni, a pak běda, marně hledá, kapra pod skříní.  Po roce Vánoce, Vánoce přicházejí – šťastné a veselé“  

Dneska ráno jsem si všimla, že Botič se jen líně šine dopředu a nějak mi ten pohled do vody připomněl, že za chvilku už zase budou venku kapří kádě a já to musím kolem nich brát obloukem.  

Loni mě jejich zakrvácené okolí  a rybářův nápřah  přinutil velmi rychle proběhnout kolem s rukou na očích a s šálou před nosem. Asi už stárnu, přitom mi to nikdy nějak nevadilo. Doma jsme totiž  vždycky měli před vánoci ve vaně kapra Pepu  a několikrát jsem i v přímém přenosu viděla,  jak Pepa položil život kvůli našim vánočně naladěným žaludkům. 

Už jenom dostat kapra do vany byla občas akce, že by nám to záviděl kdejaký polní maršálek  – jako, když jsme pro něj šli s taťkou a se psem  a vzali  jsme to zkratkou přes školní hřiště  a cestou domů se strhla taková chumelenice, že se mi v té bílé tmě ztratili a já tam zůstala stát sama, uprostřed běhacího oválu, s taškou ve které se nespokojeně kvedlal Pepa a já vykřikovala - tatíííí, Ditooo, kde jsteeee? Já jsem tadýýýýýýýý. Pepa takyyyyyyy -  no, Homolkovic rodina v lese byla proti nám ticháček!

Jeden Pepa byl zase náruživý televizní divák. Celý týden co s námi bydlel, každý večer, když putoval z vany do vaničky na předsíni, aby se i  rodina mohla ošplouchnout,  tak udělal elegantní výšvih a doskákal až do obývacího pokoje. Mamča v ten samý okamžik s výkřikem vyskakovala na sedačku.

Každý rok s blížícím se Štědrým dnem,  Pepíci jakoby rostli a taťka se jakoby scvrkával.  A na tajemný svátek pak od  brzkého rána brousil nožík, vařil si grog, potěžkával paličku, vařil si grog, chystal noviny a pak se s  popelavou tváří odploužil  do koupelny – odkud se následně linuly zvuky zápasu, strašlivého šplouchání, padání, bouchání  a několika výrazů které se ve spojení s vánoci rozhodně běžně nepoužívají. My ostatní, nevěda jak jinak pomoci,  jsme alespoň otevřeli okno, aby Pepova dušička mohla klidně odletět do kapřího nebe. 

Když pak už pepa nevypadal jako pepa, babička z jeho hlavy a ještě něčeho začala vařit rybí polévku.  Kapří hlavu následně nějak pitvala, než našla kost nebo co to je, která vypadá jako panenka Marie s děťátkem v náručí a přidala jí k těm Mariím z let minulých. Ta Marie tak fakt vypadala a kapr ji měl v hlavě a mě jako dítě napadalo – ty jo! Když tohle tam má kapr, tak co asi teprve slon? No ten tam má snad celej betlém?!  

Nicméně rybí polévka mi strašně smrdí a nejsem schopná ji pozřít.  A co si budeme povídat – ta představa kapří hlavy - mi k té chuti taky nepřidá.

„Tyhle ryby neměly by maso míti samou kost, říká táta, vždy když chvátá na pohotovost. Jé, Vánoce, Vánoce přicházejí zpívejme přátelé ... “