Deník pozorovatelky II.

IN nebo OUT? Vždyť je to putna...

Being teenager is not a crime...Chemicalism

Všichni v našem věku se hledáme, potřebujeme někam patřit. Tak mluví i teorie referenčních skupin R.K.Mertona...

Někdy to ale nejde snadno, protože: 

a, najdeme si skupinu, ve které se nám líbí, ale okolím jsme nuceni z ní odejít

b, najdeme si skupinu, která je v hledání sama sebe pouze naší “přestupní stanicí“ a později odcházíme k jiné

c, najdeme si skupinu, která nás negativně ovlivňuje a my ztrácíme chuť setrvat případně ji za nějakou novou vyměnit

d, do žádné skupiny se nedokážeme začlenit

e, žádná skupina nás nechce 

Teorie hovoří, že člověk MUSÍ někam patřit, jinak nedokáže plnohodnotně žít. Pravdou je, že většina lidí “vykořeněných“ ze společnosti si časem sáhne na život. Abych se ale držela tématu, budu pokračovat v cestě za poznáním naší generace. Stačí se jednou projít po ulici a už získáte celkem slušný přehled “teen-skupin“. Tady je ten můj: 

Dneska sem šla na poštu zaplatit složenky a po cestě se zaměřila na “vrstevníky“. Jen sem vyšla z domu, potkala sem “pochybnou“ skupinku kluků , která šla po celé šířce schodů, a když sem kolem nich procházela, nemohli si ušetřit “ego-booster“ poznámky. Není to žádná “spešl“ událost, skoro bych řekla, že je to na denním pořádku. Po tom, co sem v pátý třídě, při cestě ze školy, potkávala jednu Romku, která mě zdravila slovy – “bílá krávo“, si člověk zvykne na všechno.

Po pár metrech plkaly dvě třináctky u kostela – oči schovaný tlustou vrstvou černých linek, afro-šátky kolem krku, hlasitý smích, “cígo“ a z mobilu sténání Britney…. Jinak by to přece nešlo =)

Odeberu se dál a na náměstí vidím spoustu smějících se dětí. Město pořádá nějaký zábavný odpoledne. Děti hází míčkem do klaunova břicha, skáčou přes švihadlo, jí palačinky a dobře se baví. Kolem nich stojí řádka pyšných rodičů. Nechybí ani živá hudba – když jdu kolem, zjišťuju, že všechny lidi na pódiu znám. No jo no, malý město… Zastavila bych se a pozorovala delší dobu, ale pošta má jen do půl šestý, musím pohnout.

Procházím kolem podchodu. Vždycky tam někdo stojí, většinou se tam schází parta Romů. Ani dneska tomu není jinak. Poblíž stojí dva “vyhulenci“. Trochu naháněj hrůzu, ví o tom a dost si to užívaj. V tomhle místě vždycky každej zpozorní. Pořád se tam někdo strká, na někoho pořvává… Maminka s kočárkem se odebírá na druhou stranu chodníku. No co se dá dělat? S tím MY nenaděláme nic.

Po dalších pár metrech stojí u kamenného květináče typická barbie, podle “ohozu“ vypadá, že čeká (jak by řekla želvička Topinka z Top Dívky :D) na svýho idola…

Pak potkávám první “páreček“. Vypadá to na první rande, oba jsou nervózní. Je jim tak čtrnáct. Holka má ruce v kapsách a přiblble se směje, “skejťák“, jdoucí vedle ní, při vyprávění nějaký “cool“ historky rozhazuje rukama… holka se stále přiblble směje… Je mi líto, ale musím odbočit. Snad jim to dopadne dobře.

Před skate-shopem stojí dva “rovnokšilťáci“. Nemám nic proti teplákovkám, ale v zimě bych to fakt nenosila. Co na to říct? Vždyť se jen hledaj… Už sem konečně na poště.

Mám všechno vyřízený a odebírám se domů – stejnou cestou. Barbie pořád čeká, nervózně přešlapuje. A já si to vesele štráduju domů.

Stejně jako mně v paměti uvízly tyhle osoby, tak já klidně mohla uvíznout jim. Často sem totiž (nechtíc) řazená (snad) do poslední skupiny, která by se vám mohla octnout na mysli...

Vypadám jako EMO. Nenosím žádný okovy, neteče mi krev z žil, nemám žiletku na krku a hlavu si myju každej den. Bohužel sem se v době hledání (13/14) obarvila z blond na černo a v kombinaci s porcelánovou pletí a modrýma očima působím jako EMO. Už jen proto by se člověk měl v takový době hlídat, protože já lituju dodnes… samozřejmě to není nic radikálního, ale černá barva, nanesená každý měsíc po dobu tří let, se do vlasů opravdu uzamkne a jen tak něco (ultraodbarvovač) ji nevystrnadí. Všechno je ale o zvyku. Zažila sem svou cestu. Chtěla sem být skejťačka, položit se do “etno stylu“ a teď musím snášet posměšky za EMA. Začíná se mi to ale rovnat. Vím, že to bude ještě dlouhá cesta, ale jistota světla na konci tunelu je osvobozující…