Cuantas lenguas hablas, tantas vidas tienes...

Tahle věta je nejen chytlavá, ale především pravdivá. Určitě nejen mě několikrát vrtalo hlavou, proč nemůžou všichni mluvit stejnou řečí. Ale teď už vím, že to stejně nedokážu nijak ovlivnit. Tak proč si s tím lámat hlavu?

Taky jednou budu takový mít (SOMBRERO) ;)Aihibed

Nerada mluvím jinak než česky, protože výslovnost je často obtížnější než celá gramatika. Jak my říkáme – je to tyrba. (Hodně lidí tomu slovu nerozumí, i když se na něm nezdá být nic zvláštního. Tyrba je od slova týrání. A to neříkám proto, že bych si snad myslela, že nerozumíte dnešní “mladé generaci“, to jen tak pro pořádek... ) Vím, že se mi nepodaří přesvědčit celou zeměkouli, aby začla "šprtat" češtinu, ale přesto si vážím všech, co se o to pokusili, pokouší a nebo ještě někdy pokusí. (K procvičení nabízím knihy od Hrabala.)

Možná se někdy smířím s tím, že se ještě mockrát v životě nevyhnu situaci, kdy mě zastaví Japonci a budou chtít společnou fotku, což pochopím až po tom, co mě chytnou okolo pasu a “nahodí sýr“ nebo když mi francouzský turista bude marně vysvětlovat, že mu nefunguje sprcha v umývárnách a já budu jen nervózně mávat rukama…. Ale možná / spíš určitě ne... 

Když už jsme u toho, jednu dobu mě strašně lákala francouzština a rozhodnutí, že se jí budu věnovat, odstěhuju se do Paříže a už se nevrátím, na sebe nenechalo dlouho čekat. Pak se ke mně ale nějak dostaly zprávy na TV5 a v tu chvíli mě můj "francouzský sen" pustil. Znělo to jak písnička přehrávaná od konce – hezky, ale v hlavě se vznášely myšlenky – Proboha co to je? Kdo tomu může rozumět?

Když odjížděly kamarádky na dovolenou do Itálie, koupila sem jim i sobě (asi nechápete proč, stejně jako teď já) italskou konverzaci s příslibem, že za dobu jejich pobytu (týden) se naučím základy italštiny… Nevím, kde se ve mě vzala ta jistota, že to půjde rychle, ale tušíte správně, že nic, kromě pár vět – jako třeba velmi potřebná větička “Questo coltello non taglia. – Tento nůž je tupý,“ mi v paměti neutkvělo, a tak jsem to vzdala, OPĚT!

No a když jsem se nakonec měla rozhodnout, čím se budu další 4 roky ve škole týrat, moje nejdůležitější vlastnost (lenost) vyhrála a teď se plácám ve španělštině. Ze dne na den  začínám poslouchat salsu, sleduju filmy Pedra Almodóvara, snažím se zvládnout ostrý jídla bez úhony, číst cestopisy o latinskoamerických zemích a rozhodla jsem se  (už zase no), že nejbližší dovolenou strávím na Kubě (nemusí být zrovna nejbližší, stačí když se to někdy vůbec stane).

Najednou mě napadlo, jak dlouho bude trvat, než mi zase hrábne, opustím i španělštinu a začnu třeba s čínštinou. Z nudy pak budu skládat origami, zatopím sklep, abych měla u sebe pořád dostatek kvalitní domácí rýže a až příští článek pojmenuju “konfucianismus“ tak budete vědět, která bije.

Tak už nebudu dál naříkat. Nikdy nebudeme ovládat všechny jazyky a nebudeme rozumět všemu. Co je důležité, je smíření s touto myšlenkou a snaha alespoň částečně ji zrealizovat.

No nic, musím do "lídlu" – zas došlo chilli. A vy se učte jazyky…