Skleróza

  Skleróza obecně, je největšími strašákem nás dříve narozených. Je tisíce návodů jak jí předcházet. Trénovat mozek, je takový nejrozšířenější, jen dobře se radí, hůře provádí. Navíc, takového Alzheimra, toho neřáda a metlu moderní civilizace, zastavíte jedině dobře mířenou ranou doprostřed čela. Jen to musí být včas, když ještě víte, kde máte pistoli, nebo něco podobně průrazného.

„Neměla bys ty chryzantémy zalít?“ Praví starostlivě můj muž. Když se nudí, vyhledává mi práci.

„To nejsou žádné chryzantémy,“ jsem vzteklá, protože ruší mé kruhy.

„Tak jak se tedy jmenují?“ Nedá si pokoj. Dokonale vytržena ze soustředění, chtíc domalovat poslední lístek růže, snažím se odpovědět, ať už mám od něj pokoj. Marně. Název nenalézám, a že se snažím!  Pak rezignuji.

„Šmarjá, já nevím“ Začíná se mě zmocňovat docela hrůza. Jak se sakra jmenují moje oblíbené kytky?

„Ha, ha, sklerotiku,“ je rozveselen. „A pak, že já jsem starý sklerotik, asi je to nakažlivé. Ale v tom případě jsem to chytil od tebe.“

Zoufale se dál snažím vydolovat, ze své zbytkové hmoty, název. Á, bé,  cé, dé, é, ef, gé há. Mám to!

„Hortenzie.“ Zařvu vítězně. „Panebože ty to vidíš!“ Řve potichu moje mysl.

Skleróza je zrádná. Nebolí. Žádné píchání v těle, loupání, nebo nevolnost vás neupozorní, že se k vám plíží. Jen takovéhle výpadky. Když si stěžujete přátelům, tak se dozvíte:

 „Klídek. To je úplně normální, já jdu do sklepa pro dvě věci. Vrátím se třemi, úplně jinými.“

„Čéče, čumím na bednu a najednou auslág jak v obchoďáku. Jak se tenhle herec jmenuje? Nevím. Druhý den si vzpomenu, že to byl Lábus, žádnej nějakej neznámej herec, Lábus, chápeš?“

„Já tyhle pultové prodejny nesnáším. Papír s nákupem zapomenu pravidelně doma. Pak tam stojím, čumím jak puk, a lovím v hlavě, co jsem potřebovala. Abych nebyla za vola, nakoupím. To co opravdu potřebuji, ale nikdy. V sámošce to třikrát obejdu a občas i najdu, co potřebuju,“

Podobnými příklady vás přátelé ujišťují, že ještě nejste úplně blbej, ale neuklidní. Neuklidní, protože mi na mysli vytanou příklady totální sklerózy. Sklerózy, kdy už já budu v klidu, a okolí ze mě bude šílet. Děti si mě budou, v tom lepším případě, přehazovat jako horkou bramboru, v tom horším mě šoupnou do nejbližšího ústavu.

Vzpomenu si na svoji babičku. Skutečnost, že jsem to měla v rodině mě drtí, a bojím se ještě víc. Vytane mi na mysli, jak jsem ji, svoji milovanou babičku, navštívila v nemocnici, po operaci žlučníku.

„Ahoj, jak se máš?“ Obligátní otázka. Do vázy dávám kytici a napouštím vodu.

„No nevím, ale jedno ti povím, už jsem byla na lepším zájezdě.“  Odvětí babička klidně. V jejím pohledu vidím, že pátrá, kdo jí tak blbou otázku pokládá. „Jo a Adolf se zase ztratil.“

„Babičko Emičko, jsi v nemocnici a ne na zájezdě, a děda už tu s námi dlouho není.“ Snažím se ji uvést do reality.

„A která ty jsi, že to tak dobře víš? Včera seděl tam co ty teď, tak si nevymýšlej! Co bych dělala ve špitále? Mě nic nebolí.“ Hlas je pevný jako skála, řeč srozumitelná, jasná.

Rezignuji, děda Adolf je už dvacet let po smrti a její žlučník v nemocniční spalovně.

Vyslechnu si příběh přítelkyně, jejíž matka strávila konec života pobíháním po soudech a stanicích VB (rozuměj: Veřejná bezpečnost). Věděla jen dvě věci: Že se chce dát rozvést, a že komunisti byli svině (její výraz, ale nelze než souhlasit). V podatelnách všech soudů ji už znali dobře, tak aby měli pokoj, dali jí razítko (stačila datumovka) a ona odcházela spokojená. Druhý den tam byla znova. Když, ale objevila služebny tehdejší VB, začal to být problém. Uvědomovala si poměrně správně, přes těžkou sklerózu, že co policajt to člen KSČ. Neměli pochopení pro její dotazy, zda jsou členy KSČ. Když jí řekli, že ano, ona konstatovala, že tedy musí být pěkná svině. A byl malér.  Většinu zadržení a hrozeb žalobou, pro urážku veřejného činitele, vyřešilo nakopírování lékařské zprávy, balík kávy a omluvy. Párkrát, od těch hodně uražených správní pokuta. Nepomohl ani doprovod členů rodiny na jejích obchůzkách. Uviděla uniformu (třeba i nádražáka), ulicí se neslo její velmi hlasité: „Vidím svini.“ Nebylo moci, která by ji zastavila. Zemřela v péči rodiny. Přes smutek, si všichni zúčastnění konečně oddychli.

Vytane mi na mysl příběh Pavla Tigrida. Ten Alzheimra vyřešil ještě dřív, než se ho zmocnil úplně. No to by šlo, i když bych asi zvolila jiný způsob, nemám ráda krev. Je tu jedno velké kdy? Jak sakra poznám, že teď, že za čtrnáct dní už bude pozdě, protože nenajdu cestu do lékárničky. Prostě, kterak neprošvihnout ten správný čas, nesprovodit se ze světa zbytečně brzy? To by mě dost naštvalo, já mám totiž život ráda a docela si ho užívám. Je tu nakonec i sranda.

A tak zatím pro jistotu cvičím zbytkovou hmotu. Už jsem u integrálů. Učím se a vzápětí zapomínám anglické fráze. A už vím, i když mě vzbudí o půlnoci, že mám na zahradě hortenzie.  Ale bojím se dál.