Nevěra

  Pokud žijete dostatečně dlouho ve svazku manželském, vsadím boty, že jste se s tímto tématem setkali. Pokud jste měli štěstí, tak jen zprostředkovaně u svých přátel, či známých. Pokud ne, pak samy osobně. Jedno je jisté, nepátrat a nevědět. Jak řekl kdysi nějaký sexuolog: Nechtějte šťastné manželství, chtějte manželství spokojené.

Když si můj drahoušek začal brát do práce holicí strojek, když začal používat vodu po holení Dunhill, kterou jsem mu koupila před deseti lety k Vánocům, když si ráno třikrát měnil košili a pětkrát kravatu, začala jsem si říkat, že tu něco nehraje. Nejsem žárlivá, vědoma si toho, že takovou skvělou ženskou, jakou jsem já, by už nenašel. Ale jestli i přes tuto skutečnost našel lepší, pak považuji za férové, aby mi to sdělil.

Další signál, že něco není v pořádku, byl telefonát od spolupracovníka. I přes to, že si ten dobrý muž asi nacpal do pusy kapesník nebo fusekli, jeho ráčkování to výrazně nepomohlo.  Ten hlas a způsob vyjadřování postrádal umění herců pracovat s hlasem.

„Dobrrý den,“ to neměl říkat. „Jestlipak víte, kde máte manžela a prroč není doma?“

„Dobrý. Naprosto přesně,“ ve světle podezření z poslední doby, jsem náhle přesně věděla, co mi chce říci, a já to od něj nechtěla slyšet. Nedala jsem mu možnost pokračovat. „Uvolnila jsem mu z rodinného rozpočtu pár stovek na děvku, mě už to totiž nebaví a on to potřebuje. Za dvě hodiny je doma.“

Na druhé straně bylo chvíli ticho, vyčkávala jsem a rudla vzteky.

„Krrrávo,“ zahrčel.

„Těšilo mě, pane Rychlý, hezký den,“ sekla jsem s telefonem. Nejsem typ, který brečí (což je dost často na škodu), jsem vztekloun. O to hůř, když jsem uražený vztekloun, a jestli měl můj muž nějakou bokovku, tak lítost nebyla to, co bych cítila. Urazil mě.

Jenže když už s někým žijete dvacet pět let a je vám dost přes čtyřicet, tak věci řešíte. Ve dvaceti pěti, zamilovaná jak Julie do Romea, by reakce byly jiné. Tady by asi tekly potoky slz, pocity zklamání a zrady by mě zdrtily. Následoval by srdcervoucí rozchod a na dlouho pošramocené sebevědomí.

Přišel domů s oním dvouhodinovým zpožděním, jak mi nahlásil.

„Až se převlíkneš, tak s tebou chci mluvit,“ podařilo se mi udržet normální konverzační tón.

„Co máš na srdci, zlato?“ v tomhle jsou mužský neuvěřitelné hérečky. Tvářil se jak Sean Connery, coby agent 007, když se zájem poslouchá vyprávění úchvatné krásky, kterou chce dostat do postele.

„Nic moc,“ dusila jsem se vzteky a držela statečně lehký úsměv na tváři. „Podívej, chci ti jen něco říci a prosím, poslouchej mě dobře, protože to už nikdy nebudu opakovat.“

„Jsem jedno ucho,“ familiérně pronesl, zatím co já vnitřně zuřila jak fúrie: „Neřád, panchart jeden, šmejd,“ klela jsem v duchu. Zhluboka jsem se nadechla a vysypala ze sebe jedním dechem:

„Tak hele, prosoulož si třeba státní příslušnost, to je mi fuk, ale mám dvě podmínky. Nesmí to rodinu stát ani orla a nesmím se to dozvědět. V opačném případě se stěhuješ. Navždy. U soudu se budeme pak bavit koho čí, co je. Nemůžeš mít všechno. Velkou love a many, oberu tě i to co nemáš.“ Vychrlila jsem ze sebe tím nejmilejším tónem, jaký jsem v dané chvíli uměla. Mimo dětí, domu, zvěřince toho moc nemáme, ale říct to můžu. Zná mě a ví, že jsem schopná ženská, tedy všeho schopná ženská.

„Panebože, co si myslíš, že já…“ přerušila jsem ho a dělala, že nevidím, jak mu brunátní tvář.

„Nic si nemyslím, jen bych byla ráda, abys tuhle skutečnost vzal na vědomí,“ nejradši bych mu jednu vsušila a roztrhla jak hada, ev. zadupala hluboko do země. Ale nervy mám ještě docela dobré, a panák ginu je sedativum k nezaplacení. Královna Matka a já na něj nedáme dopustit. Ona tedy do svých 105 let, mě moje rodinka utrápí mnohem dřív.

„Já…,“ pokusil se (Bondovská nonšalance v háji), nedala jsem mu šanci.

„Nechci o tom už nikdy, slyšíš, nikdy mluvit. Jdu pracovat,“ sebrala jsem si svůj hrnek kávy a odpochodovala nahoru k počítači. Ať si to v klidu přebere, jak chce. „Jo, a zítrrra vyřiď panu Rrrychlému, že ho zdrrravím.“  Neopustila jsem si na odchodu zaráčkovat.

Nutnost být v práci déle skončila tak rychle jak začala. Holicí strojek zůstával v koupelně a Dunhill přežije třetí světovou. Proč byl pan Rychlý odejit, nevím. Ne, kecám, vím. A jestli bokovka pokračovala, netuším. Jestli ano, tak v pracovní době a tu má docela slušně placenou. Oba jsme dělali, že ten rozhovor nikdy neproběhl. A já se nikdy neptala, jak to vlastně bylo. Jsou pravdy, o které nestojím. I když…