Nevěra
Když si můj drahoušek začal brát do práce holicí strojek, když začal používat vodu po holení Dunhill, kterou jsem mu koupila před deseti lety k Vánocům, když si ráno třikrát měnil košili a pětkrát kravatu, začala jsem si říkat, že tu něco nehraje. Nejsem žárlivá, vědoma si toho, že takovou skvělou ženskou, jakou jsem já, by už nenašel. Ale jestli i přes tuto skutečnost našel lepší, pak považuji za férové, aby mi to sdělil.
Další signál, že něco není v pořádku, byl telefonát od spolupracovníka. I přes to, že si ten dobrý muž asi nacpal do pusy kapesník nebo fusekli, jeho ráčkování to výrazně nepomohlo. Ten hlas a způsob vyjadřování postrádal umění herců pracovat s hlasem.
„Dobrrý den,“ to neměl říkat. „Jestlipak víte, kde máte manžela a prroč není doma?“
„Dobrý. Naprosto přesně,“ ve světle podezření z poslední doby, jsem náhle přesně věděla, co mi chce říci, a já to od něj nechtěla slyšet. Nedala jsem mu možnost pokračovat. „Uvolnila jsem mu z rodinného rozpočtu pár stovek na děvku, mě už to totiž nebaví a on to potřebuje. Za dvě hodiny je doma.“
Na druhé straně bylo chvíli ticho, vyčkávala jsem a rudla vzteky.
„Krrrávo,“ zahrčel.
„Těšilo mě, pane Rychlý, hezký den,“ sekla jsem s telefonem. Nejsem typ, který brečí (což je dost často na škodu), jsem vztekloun. O to hůř, když jsem uražený vztekloun, a jestli měl můj muž nějakou bokovku, tak lítost nebyla to, co bych cítila. Urazil mě.
Jenže když už s někým žijete dvacet pět let a je vám dost přes čtyřicet, tak věci řešíte. Ve dvaceti pěti, zamilovaná jak Julie do Romea, by reakce byly jiné. Tady by asi tekly potoky slz, pocity zklamání a zrady by mě zdrtily. Následoval by srdcervoucí rozchod a na dlouho pošramocené sebevědomí.
Přišel domů s oním dvouhodinovým zpožděním, jak mi nahlásil.
„Až se převlíkneš, tak s tebou chci mluvit,“ podařilo se mi udržet normální konverzační tón.
„Co máš na srdci, zlato?“ v tomhle jsou mužský neuvěřitelné hérečky. Tvářil se jak Sean Connery, coby agent 007, když se zájem poslouchá vyprávění úchvatné krásky, kterou chce dostat do postele.
„Nic moc,“ dusila jsem se vzteky a držela statečně lehký úsměv na tváři. „Podívej, chci ti jen něco říci a prosím, poslouchej mě dobře, protože to už nikdy nebudu opakovat.“
„Jsem jedno ucho,“ familiérně pronesl, zatím co já vnitřně zuřila jak fúrie: „Neřád, panchart jeden, šmejd,“ klela jsem v duchu. Zhluboka jsem se nadechla a vysypala ze sebe jedním dechem:
„Tak hele, prosoulož si třeba státní příslušnost, to je mi fuk, ale mám dvě podmínky. Nesmí to rodinu stát ani orla a nesmím se to dozvědět. V opačném případě se stěhuješ. Navždy. U soudu se budeme pak bavit koho čí, co je. Nemůžeš mít všechno. Velkou love a many, oberu tě i to co nemáš.“ Vychrlila jsem ze sebe tím nejmilejším tónem, jaký jsem v dané chvíli uměla. Mimo dětí, domu, zvěřince toho moc nemáme, ale říct to můžu. Zná mě a ví, že jsem schopná ženská, tedy všeho schopná ženská.
„Panebože, co si myslíš, že já…“ přerušila jsem ho a dělala, že nevidím, jak mu brunátní tvář.
„Nic si nemyslím, jen bych byla ráda, abys tuhle skutečnost vzal na vědomí,“ nejradši bych mu jednu vsušila a roztrhla jak hada, ev. zadupala hluboko do země. Ale nervy mám ještě docela dobré, a panák ginu je sedativum k nezaplacení. Královna Matka a já na něj nedáme dopustit. Ona tedy do svých 105 let, mě moje rodinka utrápí mnohem dřív.
„Já…,“ pokusil se (Bondovská nonšalance v háji), nedala jsem mu šanci.
„Nechci o tom už nikdy, slyšíš, nikdy mluvit. Jdu pracovat,“ sebrala jsem si svůj hrnek kávy a odpochodovala nahoru k počítači. Ať si to v klidu přebere, jak chce. „Jo, a zítrrra vyřiď panu Rrrychlému, že ho zdrrravím.“ Neopustila jsem si na odchodu zaráčkovat.
Nutnost být v práci déle skončila tak rychle jak začala. Holicí strojek zůstával v koupelně a Dunhill přežije třetí světovou. Proč byl pan Rychlý odejit, nevím. Ne, kecám, vím. A jestli bokovka pokračovala, netuším. Jestli ano, tak v pracovní době a tu má docela slušně placenou. Oba jsme dělali, že ten rozhovor nikdy neproběhl. A já se nikdy neptala, jak to vlastně bylo. Jsou pravdy, o které nestojím. I když…
Běla Polášková
Kohoutek
Tenhle příběh je hodně starý. Kdykoliv chci posuzovat nebo přijít na to, co chtěl autor abstraktního obrazu dílem říci, a odpověď nenacházím, mám nutkání rezolutně prohlásit: „ten pan umělec si dělá z lidí srandu“. Leč vzpomínka na onen zážitek, můj soud, respektive odsudek okamžitě zastaví...
Běla Polášková
Malý exkurz do duše šíleného golfisty
Dnešní den začal opravdu báječně. Probudil jsem se do slunečného rána, svěží a plný elánu. Taková rána jsou pro mě čím dál, tím více vzácnější. Častěji se probouzím s pocitem, že jsem celou noc tahal putny s uhlím do pátého patra, a se zbožným přáním spát ještě dalších osm hodin.
Běla Polášková
Den blbec
To ráno vstanete a cestou do koupelny si v bytě, který nemá jediný práh, si ukopnete palec. Moc to bolí. Pasta z kartáčku na zuby vám spadne do odtoku a odplave. „Den blbec“ je úspěšně odstartován...
Běla Polášková
Olomoucké syrečky na cestách
Jestli vás nějaký váš příbuzný někdy požádá o přivezení Olomouckých syrečků, zdvořile, leč rezolutně odmítněte. Leda, že jste tak velký extrovert, že vám pozornost široké veřejnosti nečiní potíže. Ani doma, ani v cizině. Možnost, jak splnit přání, je dokonalý obal, ale opravdu velmi dokonalý.
Běla Polášková
Sex ve městě po Česku.
Seriály nemusím, velká část mi připadá úplně blbá. Ty, které jsem celkem sledovala, byly dva. Tudorovci (i když o králi Jindrovi mám jinou představu, co se jeho zevnějšku týká), ale mám historii ráda a i když tento příběh důvěrně znám, tak mi z něho moc neuteklo. Jediný, který jsem stíhala, byl Ranč u zelené sedmy. Měl všechno, příběh, skvělé obsazení a hlavně tam byla sranda. Další byl Sex ve městě (z toho mi sice polovina utekla), ale každý díl, který jsem viděla, mě náramně pobavil. A taky jsem tam našla vzdálenou paralelu s mými třemi přítelkyněmi, se kterými to táhnu životem už víc než třicet let.
| Další články autora |
Otevírací doba obchodů 17. listopadu 2026 vás může překvapit. Kam lze vyrazit na nákupy?
Listopadový státní svátek letos připadne na úterý. Jak bude na Den boje za svobodu a demokracii a...
Potkani v Praze nemají klid. Deratizátory doplňují nečekaní spojenci
Potkani v pražských stokách letos neměli zrovna klidný rok. Pražské vodovody a kanalizace (PVK)...
Praha zažije první Pyžamovou jízdu metrem. Cestující vyrazí v nočním úboru až do Motola
Vyrazit ráno do pražského metra v pyžamu? Za normálních okolností by člověk nejspíš sklidil pár...
Praha má po 70 letech nový hřbitov. Lidem připomíná lodní okénka nebo jaderný reaktor
Kulaté otvory ve vysokých betonových zdech připomínají lodní kajuty, někomu možná i jaderný...
Konec chlouby za miliardy: Zamíří nejdražší lokomotivy Českých drah do šrotu?
Měly představovat vrchol českého železničního strojírenství a stát se moderní oporou dálkové...
Soud v Brně vyhlásí rozhodnutí ve sporu o bývalý židovský spolkový dům
Městský soud v Brně dnes vyhlásí rozhodnutí ohledně žaloby Židovské obce Brno na určení...
Výsledky a zážitky
Komerční sdělení Třídami prvního českého gymnázia na severozápadní Moravě prošly od roku 1896 tisíce studentů, z...
Od služeb po farmářství
Komerční sdělení Střední škola gastronomie, farmářství a služeb Jeseník poskytuje vzdělávání v potravinářských,...
Při požáru domu v Orlové na Karvinsku se dnes zranilo devět lidí
Devět lidí včetně malého dítěte se dnes odpoledne zranilo při požáru bytu v jedenáctipatrovém...

Soutěž s Philips Sonicare: Zuby jako ze žurnálu? Pravidla, která by mělo znát každé dítě
Zdravé zuby nejsou jen o tom, jak často navštívíte zubaře. Vaše dítě by si mělo vytvořit správné návyky ideálně už od malička. V našem článku...
- Počet článků 26
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1724x



















