Jak jsem rozvracela republiku

  Ne, že bych si pamatovala Šemíka jako hříbě, ale pamatuji už docela dost a jsem tak stará, že skoro vše jsem viděla již nejméně dvakrát. Vyrůstala jsem v době, kdy zde vládla ona, ze zákona, nedemokratická a zavržení hodná strana. Doba to byla hnusná, a přes tuto skutečnost, viděno zpětně, jsou zde příběhy, dnes již úsměvné. Příběhy o bezbřehé blbosti této doby a lidí, kteří jí oddaně sloužili.

Co si vzpomínám, byla jsem dítě docela poslušné a hodné. Pravda, někdy proti své vůli, jen ze strachu z mamičky, která pro pár facek nikdy nešla daleko. Pubertu neuznávala a v té době frekvence jejich pohlavků poněkud zhoustla. Naštěstí to moc nebolelo. Byla to doba, kdy všichni dospěláci byli úplně blbí, a slibovala jsem si, že až budu velká a bude mi osmnáct let tak: Přijdu domů ve dvě ráno, bude ze mě cítit vodka, namaluji se doma v koupelně a ne ve sklepě, a vezmu si na sebe tu nádhernou sukni, o které mamička prohlásila, že to není sukně, že je to obrubník od chodníku a zakázala mi ji nosit. Taky si vezmu nylonky, a ty černé lodičky na jehlách, co jsem dostala od paní Kryštofové, která měla dceru v Americe, a ta jí posílala každý měsíc kufr obnošených šatů a bot (půlku jí celníci ukradli).

Svůj plán jsem mamince vylíčila, abych ji připravila na její temnou a moji světlou budoucnost.  

„Děvenko, dokud budeš dávat nohy pod můj stůl, tak budeš respektovat pravidla této rodiny (čili co řeknu já). Tak na tohle, klidně zapomeň.“  A bylo vymalováno. Občas jsem ji míjela s nafučeným obličejem (v pubertě mě všechno děsně bralo, všichni mě štvali, nikdo nechápal) a plesk, už jsem ji měla přes celou pusu.

„Za co?“ zeptala jsem se, zuříce nad hanebným a zákeřným zacházením s mojí osobou.

„Nauč se tvářit, zlato,“ usmála se a odkráčela.  A já si to zapamatovala.

Než jsem šla do osmé třídy, přijela o prázdninách na návštěvu přítelkyně mé maminky. Návštěva to byla velevzácná, neboť přijela až z Austrálie. Tehdy se to rovnalo návštěvě mimozemšťana z Marsu. Paní Hana byla židovka, které se podařilo s celou rodinou utéct těsně před tím, než sem dorazil Hitler. S maminkou chodily na stejné gymnázium a byly nejlepší přítelkyně. Druhá světová válka je na dlouho rozdělila. Pro mě bylo nejdůležitější to, že přivezla spoustu dárků, což z mé strany nebylo zrovna pěkné. Dostala jsem nádhernou modrou tašku s velkým bílým nápisem SABENA, nylonové punčochy (které jsem stejně nesměla nosit, ale měla jsem je), švýcarskou čokoládu, a hodinky s kovovým náramkem (tehdy to bylo, jako by měly vodotrysk), červený svetřík a k tomu skládanou sukni se skotskou kostkou. Nádhera. Nemohla jsem se dočkat konce prázdnin, jak budou holky čubrnět. Padnou, až mě uvidí v novém svetru a sukni, s kabelou a hodinkami.

A holky čubrněly. Kluci mi nosili moji nádhernou tašku od SABENY ze školy, a já se cítila jak královna. Tak pyšná jsem už nikdy potom nebyla. O pololetí jsme vyplňovali přihlášky na další studium. Já se hlásila na gymnázium. Původ nic moc, ale měla jsem jen jednu dvojku z ruštiny, zkusit to můžu. Mamička mě ujistila, že přítelkyně Eva na Národním výboru jí slíbila, že mě protlačí i přes můj „buržoazní“ původ, ať jsme obě v klidu.

Pak přišla rána. Telefon maminčiny kamarádky z Národního výboru, změnil již naplánovaný běh mého života zcela zásadně.

„Máš prý hrozný posudek od Uličního výboru. Tohle se Evě nepovede zatajit, je to příloha ke tvé složce.“ Maminka měla slzy na krajíčku. „Mám se přijít podívat, co o tobě píšou. Tedy píše, ta mrcha Kocábová. Celou válku jsem jí nosila z přídělů, co jsem mohla.“ Domovnice Kocábová měla pět dětí a muže uhlíře, věčně naloženého v lihu. Lístky na příděly potravin měnil za kořalku. Teď dělala v našem baráku Domovní důvěrkyni a předsedkyni Uličního výboru. Šéfovala celé naší ulici. A ulice to byla dlouhá.

Pak mamička přinesla papír, na který jí Eva opsala posudek na moji maličkost, od Uličního výboru, podepsaný soudružkou M. Kocábovou. Eva si dala záležet, opsala ho i s chybami, které tam byly. Dodnes ho mám schovaný. Stojí tam:

Výše jmenovaná pocházý z rakcionářské rodiny. Její matka je bužroazního původu a vykořisťovala ve svojím salůnu chudé dělnice jako švadleny. Otec výše jmenované je neustále hlídanej orgány a vozej ho do práce a taky z práce, by neutek. Dále výše menovaná soustavně nosí tašku na který je velký nápis SABENA. Zjistily jsme, že to je kapitalistická letecká společnost a výše jmenovaná tím že ji porád nosí, propaguje tuhle kapitalistickou leteckou společnost a provokuje náš socialistický stát a tím rozvrací naši socialistickou republiku. (ručně podtrženo). Proto zásadně nedoporučujeme aby byla přijata na školu co do ní chce. Žádáme aby se výše menovaná zapojila do budování socialismu poctivou prací mezi našima dělníkama, oni už ji naučí jak slušně má mladý socialistický člověk žít. Taky pomůže vybudovat naši socialistickou vlasť.     

 Závěr : Nedoporučuje se k študiu vis výše uvedeno. (ručně podtrženo)

Datum, podpis a razítko. Skončila jsem jako zámečnice (do učení jsem odmítla jít) v n. p. Aritma. Naučila jsem se opilovávat součásti na „počítače“, které tehdy firma vyráběla. Dodnes nemám s jakýmkoliv pilníkem v ruce žádný problém. Díky SABENO.

Za rok jsem si já, rozvraceč republiky, drze podala přihlášku na gymnázium. Do kolonky povolání jsem mohla hrdě uvést „Dělnice“. Byla jsem přijata. Nejdříve na večerní školu a za další rok mi na základě doporučení, (v závorkách vysvětlivky pro mladé) :

ZO KSČ (nebyla jsem členem, ale souhlasili, dodnes nevím proč),  

ZV ROH (Závodní výbor Revolučního odborového hnutí) a

ZO SPSS (Závodní organizace Svazu přátel Sovětského svazu – členství nepovinně povinné), dovolili studium denní.

Do přihlášky na vysokou školu, jsem mohla též a s hrdostí uvést do kolonky Původní povolání: Dělnice. Byla jsem přijata. Možná i proto, že jsem mazaně vynechala filosofii a medicínu. Na strojní brali skoro každého.

Pak, že komunisti byli, šmejdi. Já, při této vzpomínce zatlačuji slzu dojetí nad velkodušností KSČ, ROH a SPSS a dodatečně děkuji.