Slušnost nade vše.

Vždy jsem se snažil být v životě slušným člověkem.Asi se mi to vždy nepodařilo,ale snaha se někdy cení. Jenže život je o  něčem jiném.

Již se mi mnohokrát stalo,že jsem ve své slušnosti málem dostal přes hubu. Prát se moc neumím a tak jsem raději vždy spolkl ten pohár hořkosti. Ještě,že si tyto vzpomínky moc dlouho v hlavě neuchovávám.

Jednou jsem jel ze servisu s nově nalakovaným autem a dal jsem přednost na přechodu pro chodce a ze zadu do mne vrazilo popelářské auto.Málem jsem dostal nakládačku, že jsem si dovolil zastavit.Dlouhá léta se nic zvláštního nestalo, neb jsem drobné problémy řešil mávnutím ruky a to i včetně drobných dopravních i jiných problémů.

V pátek jsme se ženou nesmyslně vjeli do jednoho supermarketu neb jsme netušili,že předvánoční šílenství již docela vrcholí. Podzemní parkoviště prodělávalo zkoušku. Nikdy jsem tam takovou dopravní situaci nezažil. Vše zpestřovala ještě policie, která neřídila dopravu, ale hledala zloděje,kteří takové situace přímo vyhledávají. Tak jsem i z toho měl dobrý pocit, že nás vlastně opravdu policie chrání.

Jenže, jak jsem se zařadil do toku vozidel, tak nešlo dělat nic jiného, než jet dopředu a doufat,že to nějak dopadne. Dopadlo a žena odběhla koupit chleba a já se zalíbením koukal na ten zmatek, který dokumentoval, že to asi s tou životní úrovní nebude tak hrozné.

Žena poměrně rychle přiběhla zpátky a  já vyrazil k východu. To znamenalo,že jsem se postupně zařadil do šílené fronty vyděšených lidiček v autech, kteří nesmyslně někam spěchali. Byli jsme v systému uvězněni. K hlavnímu směru zprava se napojovaly další uličky a já, jak jsem se naučil ve světě, jsem poctivě používal zipovou metodu. Jednou ty a jednou já. Prostě jsem zprava v každé uličce dal někomu přednost a pustil ho. Sice jsem slyšel nějaké houkání klaksonu, ale to jsem přičetl ohleduplnosti nějakých šoférů,kteří dávali signály chodcům, kteří se mezi auty všelijak motali.

Najednou se podívám do zrcátka a řidička vozidla za mnou na mne dělala perfektní, ač asi drsnou pantomimu, z které jsem pochopil, že je to nějaká výzva k mé osobě. Nic jsem neprovedl a tak jsem se pomaličku pohyboval dále. Náhle jsem zahlédl ,jak ze zadního sedadla vylezla dáma vyššího středního věku a při dosažení úrovně mého okénka spustila takovou serii nadávek, které jsem dávno nezažil.Již mne prý sledují nejméně pět minut a já naschvál pouštím ty auta z vedlejších uliček,abych je naštval. Nějak jsem pořád nemohl pochopit o co jde a dotyčné "dámě" jsem vysvětloval cosi o slušnosti, neb ti ostatní chtějí také nějak odjet z parkoviště. A to jsem si dal.

Dostal jsem další nakládačku slovních výrazů ,které jsem ani neznal. Samozřejmě jsem se nemohl rozčílit, ale naopak jsem si hrozně ulevil, že mohou být tací blbci, kteří opravdu jsou nebezpeční a já musím být rád,že jsem všemu unikl.Taky mohla dotyčná vytáhnout basebalovou pálku z kufru a rozbít mi přední sklo,případně mi nastříkat pepřák do obličeje.Nic bych s tím prakticky dělat nemohl.

Trochu jsem následně osádku tohoto vozidla ještě podusil při výjezdu na silnici, kde jsem dal samozřejmě všem vozidlům přednost a v klidu jsme odfrčeli.

Ale když si uvědomím.,kolik takových expertů je mezi námi, tak se skoro již ničemu nedivím.

A až zmízí či dostanou rozum, tak snad bude líp !