Poslední dobou jsem zaslechla mnoho diskuzí na téma, které mi není cizí. Setkávám se velice často s názory novinářů a reportérů, které mě ale vůbec nezajímají. Mají na to vlastně právo?
idnes
O tom, jestli svoboda slova zahrnuje i názor novináře na dané téma v článku je otázka, kterou asi nikdo nerozlouskne. Je to stejné, jako kdyby na pracovišti chodila módní policie a diktovala vám, co máte nosit a jak přemýšlet.
Když se začaly vysílat Střepiny na Nově, byla jsem za tento pořad ráda. Člověk měl ze začátku pocit, že se něco smysluplného dozví a rozhodně to nebyla taková šaškárna, jako Televizní Noviny, jak se prezentují dnes. Jenže po minulých letních prázdninách se Střepiny po pauze objevily znovu a já nestačila koukat, jak se serióznost jaksi vypařila. Pan Brunclík téměř za každou polilickou kauzou nezapomínal uvádět svůj osobní názor na celou věc, patřičně jí vždy okomentoval a zajisté si myslel, že z něj všichni národnosti české padnou na p....
Tak jsem to vyřešila jednoduše. Pořad jsem v době jeho vysílání začala přepínat. Koupit si dnes noviny znamená často, že se nedočtete co se ve světě a doma děje. Přečtete si, že se redaktor nebo novinář špatně či dobře vyspal a podle toho napíše svůj článek. Buďto je málo, nebo hodně lichotivý. Politika omlouvá, nebo ho chce ukamenovat atd.
Ten seriózní tisk by měl vždy obsahovat konkrétní informace bez pocitů autora a už vůbec ne jeho názor. Ty ať si strčí za klobouk, nebo na poslední stránku novin, kde si jej může nazvat třeba novinářským barometrem dobré nálady.
Člověk by si měl jednoduše utvářet svůj osobní názor na věc tím, že se nad článkem zamyslí sám. Ne, že mu autor poradí, co si vlastně myslet má.
